Jarní píseň

Vysoce hodnotím tento výjimečný, optimistický, televizí neprávem opomíjený film, který jsem náhodně objevila na jedné staré kazetě. Po všech zpravodajských hrůzách současného světa najednou naprostý klid a pohoda. Přesně tak působí na diváka tento snímek s jednoduchým příběhem a úžasně pozitivní atmosférou starých časů, která je korunována velmi dobrou technickou kvalitou snímku, kouzelnými přírodními exteriéry a špičkovými hereckými výkony. Velmi přirozeně a civilně hráli všichni aktéři a to i ti proslulí svou prkenností jako Raoul Schránil či Svatopluk Beneš i ti v malých rolích. Celé obsazení bylo skvělé. Dokonce i Hana Vítová byla přesvědčivá a František Smolík byl bezkonkurenční. Karetní schůzky starých pánů s vtipnými dialogy byly třešničkou na tomto kouzelném filmovém dortíku. Působivá byla dobrota a laskavost všech lidiček z městečka. Nenašla jsem tam jedinou zápornou postavu. Hudební stránka filmů není pro mne nejpodstatnější, ale k těmto starým snímkům písně prostě patří. Doporučuji všem pamětníkům, kteří tento černobílý skvost zatím neviděli. (25.03.2016)

Začíná to jako naivní selanka o ničem, pokračuje jako naivní sentimentální selanka o hodných lidech, velmi velmi pomalu, ten film má neuvěřitelně času, má na všechno tolik času, že ještě než se rozvine, tak tě pohltí. Po zhlédnutí Pancho se žení a Jarní písně bych dal i deset Hrušínského rolí za jednu jeho další režii. (17.11.2019)

Zcela náhodou jsem na Jarní píseň narazil v televizi asi deset minut po jejím začátku, nevěda nic o ní. Neumím ani přesně popsat čím, ale něčím si mě tenhle film získal. Snad je to ta prazvláštní atmosféra směsi melancholie i nadějí, snad čarokrásné exteriéry snad zajímavý scénář... Ale možná nejdůležitější je Hrušínského práce s herci: velká většina výkonů tu je na svou dobu ohromně civilní. Nádherný filmový zážitek! (01.07.2009)

Blížící se konec války vyvolal určité obavy z věcí příštích, tím spíš, byla-li otázka budoucí filmové výroby jednou z nejdiskutovanějších a pro soukromé podnikatele ne právě příznivých. Velkou radost z těchto plánů neměl ani Miloš Havel, kterého tehdy navíc ještě zastihl nepříjemný konflikt s režisérem a dokumentaristou Jiřím Lehovcem, který se odmítl podílet na přípravách jeho nového filmu. Dilema se nakonec podařilo rozřešit jak ve prospěch rozčarovaného Havla, tak čtyřiadvacetiletého Rudolfa Hrušínského, povolaného s překvapujícím gestem do role nikoli herecké, ale režisérské. A přestože času bylo málo a zkušeností ještě míň, talent a píle dokázali, že i z veskrze průměrného scénáře lze vystavět působivý manifest májovým scenériím, které tu pod dohledem kameramana Karla Degla získávají jakýsi druhý rozměr. Milostný příběh slavné operní pěvkyně a nadaného mladého malíře je rámován také osudem osamělého venkovského lékaře, ztrácejícího už pomalu naději na shledání se svou dcerou, ztracenou kdesi ve světě. Velkou hereckou příležitost tu proto nalezla především Hana Vítová, která se po svém předchozím angažmá v německých ateliérech opět vrátila k českým tvůrcům; šťavnaté lidské typy tu s úspěchem vytvořili i Smolík, Plachta, Hanus, Beneš, Šlemrová a Jana Dítětová, začínající osmnáctiletá herečka, rychle nalézající nemalý zájem i nové role. Improvizovaný film, plný okouzlujících úsměvů a probouzejícího se mládí, byl navzdory všem nepříznivým předpovědím přijat s neskrývaným nadšením a v Rudolfu Hrušínském získala česká kinematografie jednoho z talentovaných režisérů. Škoda, že jen na chvilku. (24.12.2008)

Lehká jednoduchost děje a přílišná náhodnost, v jinak skvěle odvyprávěném osudovém příběhu, mi trochu brání v plném počtu. V každém případě se jedná o výborný debut mladého Hrušínského, který dokázal nádherně podchytit atmosféru doby a skvěle vedenými dlouhými záběry a dialogy, se může rovnat daleko zkušenějším tvůrcům své doby. Excelentní herectví všech zúčastněných a napoprvé velmi příjemný filmový zážitek. (16.01.2016)