Ľalie poľné

Tak títo "potulní rytieri" stelesnejúci slobodu, s jazvami na duši i tele, ľudia, ktorých si každý vážil, keď bojovali a každý sa od nich odvracia, keď potrebujú začleniť do spoločnosti, lebo stratili všetko, títo rytieri sú hlavnými predstaviteľmi lyrickej tragikomédie Ela Havettu. Jeho zámer sa vydaril, lebo svet, ktorý nám ukázal je dostatočne krutý, ale aj nežný a s vierou v optimizmus. (06.12.2011)

V denících mobilizovaného Jeana-Paula Sartra mě zaujala myšlenka, že rokem 1918 nepočal mír, ale příměří, roky naplněné úzkostí a očekáváním dalších válečných tragédií. Dočasně vyspravený svět hrozil náhlým zhroucením. Ani Havettův film nezachycuje toto období jako euforii ani jako rekonvalescenci, ale jako marnou léčbu hlubokých ran a jako předzvěst těch nových. Jeho poetika není jednostranná, sice vstřebává kouzlo svobody, ale nezastírá tíseň a bludnost lidí ztracených v prožitých bolestech. Pomáhá tomu jak režisérova obrazotvornost zaujatá okrajovým a nejskromnějším a dar prohloubit viděné souladnou hudbou, tak náročný panoramatický záběr na svět v jeho mnohosti, nepřikrášlující a syrový. Jarmareční píseň se v něm slučuje s náboženským blouzněním i sociální utopií v podmanivou i zneklidňující polyfonii otevřenou i našim hlasům. (22.12.2013)

Je obrovská škoda, že tento vynikající talentovaný režisér odešel předčasně z tohoto světa ve svých 36 letech a stihl natočit jen dva celovečerní snímky, Slávnost v botanickej zahradě a Ľalie poľné. Oba dva mají svoji poeticko - dramaticko - veselou atmosféru a velice by mě zajímalo, jak by vypadaly další snímky tohoto všestraného umělce. Ľalie poľné je vyprávěním o navrátilcích z první světové valky, kteří jakoby hledají své nové místo v životě a chtějí někde zakotvit, ale z druhé strany je baví ten tulácký život a nicnedělání, vždyt´ almužnu veteránovi z války dá každý. Do tohoto příběhu se míchají různé epizodky dalších postav a film vyznívá velice poeticky a lyricky a nevtíravým dojmem si diváka vtáhne do svého krásně zvláštního světa. Film je černobílý a Havetta s nesmírnou citlivostí v různých scénách mění obraz na barevný, nebo jinak různými filtry zabarvující, to dělá z tohoto snímku opravdu ojedinělé dílo. Mám moc rád herce Augustína Kubáňa, jeho nezapomenutelný obličej s tváří vrahouna si můžete pamatovat zejména z Vláčilova dramatu Stíny horkého léta, nebo jako " Tónu hluchoněmce " , z Lipského filmu Tajemství hradu v Karpatech a který v tomto snímku hraje sedláka a jedna scéna vrcholí bitkou mezi ním a tuláky, ale tak pěkně humorně natočenou v jednom záběru, že jsem hltal každý detail. Nebo perfektní byla babka, co rozdává modlitební knížky, nebo chlap, co rozváží slepice v kleci - na kole, nebo dva tuláci, co sebrali Matějovi klarinet, ten jeden dabovanej Mariánem Labudou. To jsou jen střípky z této pozoruhodné mozaiky. Další kouzlo, který filmu dodává patřičnou atmosféru, je jako vždy geniální hudba " Zdenála Lišáka" , která se tady mění ve vojenský marš s poetickými chorály, no prostě klasa!! Kamera Dodo Šimočiče dodává tomuto dílu nemalý podíl. Ľalie poľné vznikly podle prózy Vincenta Šikulu - "Nebývá na každom vršku hostinec". Knihu si budu muset opatřit, moc by mě zajímalo, jak to bude celý působit na stránkách knihy. Film byl reprezentován na festivale v Benátkách, kde ho kritika přijmula velmi pozitivně, paradoxně u nás ho tehdejší mocipáni poslali do trezoru. Právě proto se Elo Havetta stále víc dohaduje o svoje další nerealizované scénáře a naráží jenom na samá nepochopení, tak propadá skepsi a beznaději, vše řeší alkoholem ve spojení s prášky a v roce 1975 umírá na prasknutí žaludečního vředu. Obrovská škoda takového nesmírného talentu, věřím, že pořádné filmové perly a vrchol ho teprve ještě čekal. Každopádně i tak jsou tyhle dva jeho snímky originální, zabávnou a nesmrtelnou procházkou po zajímavém světě a právem patří do Zlatého fondu slovenských majstštyků! " Jsou jako ptactvo nebeskě, nesejí, nežnou a přece živi jsou." (01.03.2011)

Mne tento film až tak lyrický a poetický nepripadal, paradoxne som sa sústredil na jeho realističnosť. Myslím, že Havetta vystihol skvele obraz slovenskej dediny a dedinskej nátury daného povojnového obdobia (ono sa toho časom vlastne už od nepamäti až tak veľa nemení), niektoré "jakubiskovské" obrazy a hudba sú skôr takým doplnkom alebo ozvláštnením a záverečná scéna iba výstrelkom. Aj tak je to skôr pocitový film ako klasický filmový zážitok, kde by sme sledovali príbeh od A po Z, takže rozdielne hodnotenia plne chápem a považujem film za percentuálne nehodnotiteľný. Za najväčší jeho klad považujem kontrast obrazovej krásy a vnútorného smútku a samoty. Nezabúdajme ale, že sliepka sa na svoj osud nikomu nesťažuje tak, ako človek, takže by sme mali život brať taký, aký je. Film, ktorý treba vidieť na plné pochopenie a hlavne precítenie minimálne dvakrát. (13.06.2013)

Situované do podobného dejinného rozpätia ako Varúj!, avšak miesto melodramatických pohnútok prezentovaných baladickou prózou "prvého" slovenského hraného filmu, tu sa Havetta sústreďuje na odosobnenú sondáž vyslúžilcov vojny (necítiť ich vnútorný chlad), ktorí ale prezentujú ich akútne potreby skrze expresívne a netlmene. Akosi sa ich charaktery aj ako rovný s rovným premietli do poetickej rozpínavosti nevzdelaného a chudobou poznačeného vidieka do jedného uceleného úpätia. Ľalie poľné je ale najmä o odvážnych formálnych postupoch a tematicky neprívetivou kolážou do post-vlnistickej epochy československého filmu. Havettu výrazne poznačil, žiaľ, i to je slabé konštatovanie. Určite ma ale nenapĺňa dokonale prekreslenými reprodukciami malomeštiackeho života v akýchsi zafarbených odleskoch presvedčivých spojitostí obrazu a ľudovej slovesnosti. Napriek tomu, že je "škaredý" a aj ním chcel byť, čo v útrobách základného mienenia má za cieľ vyznieť v umeleckej oblasti ako niečo "krásne", prílišnou expresívnosťou a necivilnosťou sa mu to nepodarilo. To by museli byť fantaskné a poetické schopnosti na inom leveli. (09.06.2017)