Bellflower

(Pozor. Tohle je záznam dívání, které zachycuje svébytnost filmu a dotváří ho tak; spolehněte se, že má potenciál, abyste ho mohli vidět krásný, a tohle si přijďte přečíst až potom, ještě se dosytit.) ** Mladí lidé, společné podnájmy ve stejné čtvrti, kluby, párty, touhy, strachy, pocity. Vypadají jakoby tuctově, zařaditelně, tihle "přátelé", ale ne, nejsou - mají v sobě příliš živou touhu po přetrhávání pout, aniž by věděli, jestli dovedou čelit bolesti a správně s ní naložit: nejen zakoušet, ale i budovat z toho zkušenost. A ano, zvrhává se to. ** Mladí lidé, mezi nimiž koluje ve variacích jedna pokušitelská věta: Tak to udělej. Udělejme to. Pojďme do toho. Uděláš to? Jo. ** Mladí lidé, kteří mají dost odhodlání spustit bez rozmýšlení cokoli, co si dovedou v tu chvíli představit (spolknout švába, vyměnit auto za motorku, urazit metrákového řidiče kamionu, vyspat se s někým, nebo s někým jiným, rozbít někomu hlavu, odjet do jiného města, jiného státu, všechno opustit, všechno si vzít, nalakovat si nehty, natáhnout kohoutek, sestavit plamenomet, totálně se zhroutit...), ne proto, že jsou tak silní, svobodní - naopak - protože ještě netuší, jak silní či slabí jsou, aby čelili následkům. Nejen aby si neublížili navzájem - tak, že něco nevratně poškodí. Srdce šoustáním za zády, mozek vystřelením z hlavy. Ale ani sami sebou si nejsou jistí. Kde je hranice, za níž už nevratně poškodí sami sebe, až příště řeknou, že do toho jdou? ** Na té větě, na tom, co spouštějí, si pokaždé teprve ověřují, kde mají hranice bolesti, zmatku, zkušenosti, síly, slabosti, strachu. Jsou to děti dneška, děti fyzikých možností, neteoretizují: konají rychleji, než myslí - reflektují až z fyzických vjemů, nejprve střílí, pak se dívají, a až potom vyhodnocují. A s každým dalším úkonem se můžou nevratně zmrzačit. Sebepoškodit. ** V první půlce se to něžně, skoro až pubertálně rozbíhá, dojemné první rande, ale žádná sladká romantika to není, jen se klubou zuby neznámého zla - toho, že v sobě neumějí pracovat se zábranami, předjímat - a kamera to ví a divák to cítí. Atmosféra z Lynchova Modrého sametu, jen ohnisko zla je blíž, překrývá se s nevinností, maže se dichotomie.) ** V půlce přijde jako Lynchova modrá krabička první krev a s ní roztříštění narativu: hrozba špatně vyhodnocujícího, rozbitého mozku. Děti to v hrátkách mezi sebou přepískly. Jedno je poškozené a stát se dál může cokoli. Stres, panika, nejistota. Všichni jsou ohrožení. A pořád je přitahuje pole rozšiřujících se zkušeností. Třou a dřou se o sebe dál. ** Polovinu z toho, co dál sledujeme, hroucení logiky ve zkratech, následky, modřiny, krev, si ochromený Woodrow "jenom" představuje, ztuha se učí predikovat, a je to sice zpětně úlevné, ale ne docela - nikdy předem nevíme, co a kdy je představa, a pak, domýšlení dějů a rozvíjení představ je také procesem poznávání, bolí to stejně, krev je krví, chtění ublížit je pomstou, skutek i v hlavě má reálné důsledky; to jenom že se krví vyteklou z představy člověku nezavřou možnosti, je to krvavá cesta zkušeností k reálné svobodě - nebo do pekla, protože pro slabou postavu je to totéž. A na konci filmu stále nevíme, jak silný Wodrow je. Víme jen, že má dál Aidena. ** Mezi těmi existeciálními zmatkáři, kdy každý je časovanou náloží, plynule působí jedna stabilní postava, totálně vyrovnaná, nenásilná, stabilizující celé okolí, s příznačným jménem Aiden (eidos, id, idea, idol, ideál), která ukotvuje rozvířený expresivní děj nestabilních a zpanikařených, ale svobodou činů jako můry k ohni smyslně přitahovaných dvacetiletých dětí na zkušené v reálném světě sexu a bolesti. ** Přidejte si vtip, konverzační i dějový, naprosto přesvědčivé herectví a neochvějně precizní kameru, expresivní temnou a zářivou přeexponovanou barevnost, estetické tváře a postavy a jako hlavní symboly dosažitelné vnitřní svobody plamenomet Šíleného Maxe a slavný Dodge Challenger 1970 (Vanishing Point, film o úniku ze společnosti) předělaný na silniční punkový raketoplán. ** Kamera působí jako všudypřítomná zvědavá moucha, dostane se všude, je dynamická a empatická, vciťující se do dynamiky pohybu, aktivně stopující a účastně posilující dění, které sleduje: jedním švihnutím je schopná následovat zblízka pohyb řadicí páky, a pak přehoupnout a z prostoru odněkud pod stropem auta civět na blýskavou bižuterii na zápěstí dívčí ruky čelící proudu vzduchu venku z okénka... Nebo uhranutě strmět ve vzduchu metr nad chodníkem uprostřed prázdné noční ulice a dívat se, jak se ve žluté soumračné cloně smykem v poloprofilu blíží zpomalený dodge a narůstá... ** A pokud to nevyznělo jasně, tohle je šťastný film, o intenzivní živosti života. ** (28.08.2011) (méně) (více)

Bejt chlapem v postmoderní době není jednoduchý. Všechno se najednou relativizuje, a to včetně tradiční patriarchální společnosti, jejíž hardcore zbytky můžeme najít snad jen v těch nejzaostalejších oblastech západního světa. Nepomáhá tomu ani, že je většina vyspělých ekonomik jednoznačně orientovaná na služby a výroba se přesouvá na ultralevnou pracovní sílu v asijských továrnách. Mizí tak tradiční řemesla, manuální práce, která mužům po staletí pomáhala definovat se fyzicky i psychicky. Navíc dnes nikdo ani nemusí na vojnu. Výkvětem pánské části populace jsou metrosexuální manažeři nadnárodních korporací a starost o tělo se obecně přesunuje do estetické polohy ("chci dobře vypadat", ne "chci mít sílu"). Maskulinita dnes často znamená buď arogantní machovskou přetvářku, nebo se místo ní objevuje hipsterácká zženštilost, pasivní agrese geeků a nerdů neschopných se s kýmkoli přímo konfrontovat, případně pohodlnost maminčiných mazánků žijících i po třicítce u rodičů, "protože se to vyplatí." Má dnešní generace vůbec nějaké přirozené vzory, nebo se vše přesouvá do světa fikce? Budeme-li sledovat vývoj pouze v rámci kinematografie, uvidíme poměrně znatelný posun v tom, co to znamená být hrdinou. Jistě by podrobná studie zabrala mnohem víc místa, než je zde povoleno v komentáři, ale stačí se podívat třeba do 40. a 50. let, kdy v Hollywoodu dominovali přirození alfa samci jako Cary Grant nebo James Stewart. Také Conneryho James Bond se značně liší od toho nového Craigova, jehož postava podléhá objektivizování, tedy něčemu, co bylo vždy vyhrazeno spíše bond girl - dochází k průniku genderových rolí, k nejistotě. (To je možná důvod, proč někteří označovali nového Bonda za zženštilého - nejde tady o nějakou změnu charakteru, ale o změnu způsobu nazírání.) Dnes se dokonce zpochybňují i superhrdinové a ještě se tahle vlna "psychologického realismu", kterou představuje např. Nolan se svými Batmany, oslavuje. Tady se jednak odráží určité společenské tendence, ale zároveň se nadbíhá dnešnímu majoritnímu publiku - nerdům, kteří o sobě pochybují dennodenně, a lépe se proto s takovými hrdiny dokáží identifikovat. Případně se rovnou tematizuje i fyzická ochablost, jako např. v Captain America, a tyhle "power fantasies" jsou pak kompletní. Letos se objevily hned tři výjimečné filmy, které se touto mužskou krizí a únikem do světa filmů nebo videoher (=pohádek) každý po svém zabývaly. Sucker Punch byl velkým diváckým podvodem, který své (převážně nevědomě) misogynní publikum konfrontoval s vlastními návyky a stereotypy, Drive zobrazoval deziluzi "skutečného hrdiny", neschopného žít normální život, a nakonec Bellflower - intimní a drsná osobní zpověď. Film se chlubí svými záměrnými kazy a vystavuje na odiv svoji ušmudlanou, do-it-yourself estetiku, ale tahle rádoby cool (ale uvědomělá!) namachrovanost zcela smysluplně prochází všemi vrstvami Bellfloweru a největšího účinku dosahuje v uhrančivých halucinačních sekvencích. Ono zhlédnutí se ve filmových hrdinech je tady totiž o to tragičtější, protože do značné míry zůstává pouze imaginární. Jeden z filmů roku. (13.11.2011) (méně) (více)