Příchozí z temnot

V restaurované verzi, která doplňuje původně chybějící scény a dává jim konečně to správné chronologické pořadí, se Příchozí z temnot ukazuje jako jeden z narativně nejkomplexnějších českých filmů své doby. Máme tu hned dvě postavy, ke kterým se vážou flashbacky z různých časů, kdy samozřejmě ty Lamačovy jsou mnohem delší a důležitější, ale vždy přehledně odvyprávěné (např. opakované navracení se k vypravěči, které diváka udržuje v orientaci a rytmizuje delší pasáže). Film navíc flashbacky moc pěkně stylizuje do samostatných a dobře rozpoznatelných dílčích celků (sad, rudolfínská Praha...), které se už jen svým pojetím a prostředím liší od té primární dějové linie. K tomu se nakonec ještě připojuje odvážná práce s ambivalentním vyzněním příběhu (sen/realita), která mimochodem předčí i některé novější, interpretačně jednoznačnější pokusy na toto téma (Langova unylá Žena za výlohou...). Lamačův vklad je tady holt znát. Jakožto pilný student formálních norem tehdejší americké kinematografie s největší pravděpodobností vnesl do Kolárova filmu pořádek, který z něj, spolu s nechtěně zábavnými momenty (queer čtení apod.), dělá výrazně nadprůměrný počin. Tím spíš, pokud film vidíte s živým doprovodem od skupiny Neuvěřitelno, který perfektně zohledňuje všechny jeho drobné nuance. (04.12.2013)

Téda, v roce 1921 jsme byli díky Karlu Lamačovi a Janu S. Kolárovi docela světový. Otrávené světlo je akční kriminálka, co baví i dnes a Přichozí z temnot je zase ponuré hororové fantasy, snad lepší než Nosferatu. A to šly tyto dva československé filmy do kin týden po sobě. První třetina Příchozího z temnot je dechberoucí a při průzkumu po zazdění jsem se reálně bál, to byla skvělá scéna. Další průběh už je maličko překombinovaný, je to už potom taková oddechovější záležitost, s poměrně vtipným koncem, který by dnes už byl asi klišé, ale tehdy možná ještě ne. (31.12.2022)

Úplný závěr mě sice nijak zvlášť neoslnil, ale to, co mu předcházelo, bylo super. Tajemný příběh, postupné odhalování záhady a toho, kdo v ní vlastně hraje jakou roli, skoky z přítomnosti do minulosti... Všechno velmi pěkně vymyšlené a přehledně podané._____P.S. Za vydání DVD by se ale měl Národní filmový archiv stydět, protože film měl sice vcelku velkou propagaci, nebyl levný, vznikl pro něj nový hudební doprovod (moje oblíbené Nekonečno)... A DVD je nakonec zfušované, jelikož zvuk se o pár vteřin pozdí za obrazem a je to poznat. Amatérština. (23.09.2019)

Šlechtic (Karel Lamač) z časů císaře Rudolfa II. vypije elixír života, který ho uspí a probudí ho až jeho potomek ve 20. století Bohdan (Thedor Pištěk). Šlechtic se zamiluje do jeho ženy, která se podobá jeho předčasně zemřelé milé Aleně (obě hraje Anny Ondráková). Vynálezy 20. století jsou mu ve srovnání s ní lhostejné a rozhodne se získat její lásku. Drama plné tajných chodeb, tajemných knih a vzkazů, alchymie, elixírů života, lásky, vražd a vášně silnější než život i smrt. Skvěle natočený temný příběh využívá na svou dobu ještě hodně originálních flashbacků (do doby Rudolfa II.). Starý sluha Josefa Švába-Malostranského je hotový Stroheim. (30.05.2007)

Čím více se po roce 1918 rozrůstala domácí výroba filmů a čím větší se zdály být nároky diváků, kteří měli přirozenou možnost srovnávat domácí filmy se zahraniční konkurencí, tím více vyvstávala nutnost vybudovat vlastní, moderně vybavená studia. A protože různé prozatímní prostory těmto oprávněným zvýšeným nárokům přestávaly definitivně vyhovovat, vypravovali se čeští filmaři velice často za hranice, kde mohli natáčet i velké interiérové scény. Jejich cílem byly především berlínské ateliéry Am Zoo a Jofa v Johannistalu, stejně jako vídeňské studio Dreamland, už proto, že finanční náklady těchto ateliérů byly zvláště výhodné v době inflace, kdy se při výhodném směnném kurzu mohlo v Německu a Rakousku platit tamní znehodnocenou měnou. Zkušenosti získané z těchto opakovaných pracovních zájezdů do blízké ciziny přišly pak záhy vhod pro vybudování moderních ateliérů společnosti AB na Vinohradech, kdy nevyhnutelná nutnost natáčet v zahraničí rázem odpadla. Kolárův takřka hororový příběh, využívající k působivému efektu i tajemný návrat do rudolfinské doby, je jedním z nejvýraznějších a zároveň nejvyspělejších odkazů výše zmíněné filmové praxe, kdy zkušenosti získané v zahraničních ateliérech vytvářely nenahraditelný fond pro výrobu ryze českých témat, ovlivněných ale v dobrém slova smyslu světovými parametry. Nebývale kvalitní je výběr a vedení hereckého ansámblu, a to jak v případě Karla Lamače a Theodora Pištěka, tak u Anny Ondrákové, film od filmu krásnější a umělecky výraznější. Je tedy nanejvýše tragické, vydal-li se český němý film v následujících letech zcela jiným směrem, nevyužívajíc nic z toho, co tehdy pionýři v čele s Kolárem vytěžili svými pravidelnými návštěvami v zahraničních ateliérech. ( -Ponrepo 4/11/13- ) (08.11.2013)