Stendhalův syndrom

Je sice pravda, že La Sindrome di Stendhal nedosahuje (excelentních) kvalit, které měly filmy z Argentova vrcholného období (tedy mezi lety 1975 - 1990, od Tmavě červené po Dvě ďábelské oči), směle se však vyrovná "Zvířecí trilogii" s níž italský mistr napětí a atmosféry na počátku 70. let vstoupil do světa gialla. Ostatně třeba způsob zpracování motivu změny genderové identity tento snímek pojí s Čtyřmi mouchami na šedém sametu (1971), byť jde samozřejmě o problematiku, jíž se Argento věnoval ve většině svých děl (což platí i pro leitmotiv Stendhalova syndromu, tedy zkoumání znepokojivé moci umění). Jen je trochu škoda, že své největší trumfy film vyloží hned v úvodní půlhodině (při scénách návštěvy galerie, prostoupení obrazem či probuzení v autě jsem si říkal, že tohle bude další Argentův majstrštyk), přičemž později jeho zajímavost lehce poklesne a režisér divákům dokonce spíš napovídá místo toho, aby se je snažil zmást - například sekvence vraždy ve skladišti, která je nasnímaná z hlediska vraha, ačkoli jeho identitu a podobu již diváci znají, prozrazuje, že odhalený zabiják nejspíš bude mít tajuplného "kolegu". Ještě se dá vznést stížnost k několika digitálním efektům předpotopní úrovně, ale to už je opravdu docela malá vada na vcelku velké kráse. (22.04.2013)

Daria musela jeho dcéra ako malá veľmi hnevať, asi neustále plakala a on sa nevyspal a potom jej zrejme nikdy nekúpil na Vianoce tú správnu hračku. Inak si totiž neviem vysvetliť, prečo ju v Stendhalovom syndróme mučí viac ako Lars Von Trier akúkoľvek zo svojich "hrdniniek". K filmu potom len toľko, že ma zaujala ako atmosféra, tak scenár a Asiin výkon a koniec koncov aj záverečný zvrat, ktorý má trochu väčšiu hĺbku ako sa na prvý pohľad môže zdať. Nejde ani o to ako šokovať, ale skôr vyjadriť názor, že niektoré rany sa s nami vezú navždy. (02.10.2021)

Mám pisálkovský skluz , tak jen telegraficky. Argento a jeho snová atmosféra zase fajn. Asia Argento mi do role policistky vůbec nesedla, naštěstí byla švihlá, a tím se to vylepšilo. Závěrem pár potěšujících detailů : Polibek od ryby ( zda byl francouzský, to se asi nedozvíme) , pohled přes prostřelenou tvář ( úplný krasohled) , oživlé démonické graffiti ( mohlo ho býti i více). Protože jsem altruista, není tento komentář žádným uměleckým dílem, nikomu tedy nehrozí při jeho četbě spuštění jakékoliv formy Stendhalova syndromu. (04.10.2014)

Na papíře to zní dobře - krásná policistka vs sériový znásilňovač, který si s ní hraje jako kočka s myší, bizarní syndrom, umění... Ale dialogy jsou děsné, natočené je to televizně, Asia to herecky nedává a "šokující" závěr je z dálky odhadnutelný a rozpatlaný. A samozřejmě to dost shazuje angličtina. Natočit to Argento v sedmdesátkách ve svém full módu, možná by z toho byla další jeho klasika. Klasika, ve které opakovaně nechává znásilňovat svou dceru. (04.04.2021)

Argento tady rozehrává takový mysteriózní psycho, který mě ale moc nebavilo. Možná to bylo tim, že se na to koukal mírně přerušovaně, nevim, ale i tak se nejedná o nic zrovna hororově záživnýho, v podstatě opět další Argentův hororovej krimi kousek, kterej ale po většinu doby nemá fakt moc co říct a závěrečná pointa ja bohužel až moc jasná a prokouknutelná. Škoda, Argento umí líp a určitě by neuškodilo pár gore efektů, tady se to obešlo prakticky bez nich, když pominu jednu scénu s vypíchnutým okem. (28.06.2008)