30 minut po půlnoci

O honu na Usámu a především o jeho "úspěšném zakončení" si myslím svoje. Kolem celého toho slavného vystopování, zastřelení a "pohřbení" do moře se zkrátka stále vznáší tolik otazníků jako vos okolo pohozeného nanuku, a proto jsem doufal, že nějaký ten otazník bude i ve filmu. Nebyl. Netočil ho Oliver Stone. Místo toho vznikla dvě a půl hodiny dlouhá a místy doopravdy nudná americká propaganda, která se spoléhá na dobré herecké výkony, Desplatovu hudbu a na to, že až divák uvidí závěrečnou, velice dobře natočenou akci, leccos promine. Abych pravdu řekl, já za tyto klady nedávám původně zamýšlené dvě, ale tři hvězdičky. Jenže bůhvíjak spokojený rozhodně nejsem. Předchozí film Kathryn Bigelow, který mi také nijak neučaroval, se mi rázem líbí o něco víc.__P.S. Jak by musel vypadat konec 30 minut po půlnoci, abych mu dal o hvězdu více? Agentka Maya přistupuje k pytli s mrtvolou, rozepne zip, jeden z vojáků se jí zeptá, jestli je to bin Ládin, Maya neodpoví. Zatmívačka, titulky. Pak bych byl mnohem spokojenější. (30.07.2013)

Takhle se buduje mýtus... _____ Tenhle film BUDE mít i za pár let co říct, protože se samovolně stane "oficiálním" znázorněním událostí. Až někdo bude chtít vědět, jak dopadli bin Ládina, tak se prostě podívá na Zero Dark Thirty. Vzhledem k tomu, že Ládinovo tělo bylo údajně svrženo do moře, může tenhle film přinést divákům určitý pocit zadostiučinění (a to i přesto, že svým hrdinům ne), který se v reálném životě dost možná nedostavil, právě proto, že tělo tak nápadně rychle zmizelo - a sice tehdy, když uvidí téměř v reálném čase, jak přesně probíhal zátah na tohle "ztělesněné zlo". Přesto rozhodně nepovažuji snímek za propagandistický, nechutně americký či točený na zakázku Pentagonu, jak zde někteří píšou, protože to by bylo jeho vyznění mnohem jednoznačnější. (SPOILER: Například to, že útočili na základě ne 100% ověřených informací, o waterboardingu nemluvě. A nemám dojem, že by film dopadení bin Ládina jakkoliv ospravedlňoval, na to si udržuje od událostí příliš velký odstup, ačkoliv ano, ještě předtím, než se tak stane, dojde k několika bombovým útokům na civilisty a zemře několik agentů CIA. A příběh také končí ve chvíli, kdy by lidé ve filmu měli začít jásat..) Nebo snad mám film prohlásit za propagandistický už jen kvůli tomu, že se vůbec věnuje dopadení bin Ládina, což může být samo o sobě naprosto vymyšlené? Jenže přípravy k natáčení začaly vznikat v době, kdy bylo k dopadení bin Ládina ještě relativně daleko, a měl být dokončen s tím, že bin Ládin jako přízrak nadále uniká - byl by film i přesto propagandistický? Ale pokud má někdo i přesto dojem, že je tenhle snímek propagandistický, tak ať se podívá na Code Name: Geronimo a tyto dva filmy si porovná... Tolik k vyznění. A co filmařské kvality? První, vyslýchací půlhodina si asi odskočila z jiného filmu, včetně několika nefunkčních a vyloženě WTF scén, ale zbytek stopáže to dostatečně vynahrazuje, a to i diváckou atraktivitou. (20.01.2013)

Mariňák ukázal válku jako čekání s nejistým výsledkem, Smrt čeká všude jako adrenalinovou drogu, Zero Dark Thirty jako zdlouhavou profesionální práci. To se tady odráží v několika rovinách. Hlavní hrdinka je workoholička, která se už od školy bratříčkovala se CIA a celou dosavadní kariéru vlastně věnovala hledání bin Ládina. Na lásku a přátele nemá čas, vztahy si vytváří ryze pracovní (nicméně Pána Prstenů zná). V Zero Dark Thirty jde neustále o informace, a pokud je film něčeho rekonstrukcí, tak právě řetězce (nepravdivých, matoucích, zpochybnitelných) informací, které nakonec vedly k zabití Usámy bin Ládina . Film proto příznačně začíná tmavým záběrem, kdy pouze slyšíme střípky audio nahrávek z 9/11 - Američané byli tehdy doslova "in the dark". Pátrání začíná z bodu nula, kdy se následně postupuje od "žádných" informací, přes "nepravdivé" a "matoucí" až po "pravdivé" nebo "pravděpodobné". Všechno je nakonec kvantifikováno, přepočítáno na užitek, zbaveno jakékoli osobitosti. Protagonisty definuje pouze jejich profesní úloha v rámci systému, kde navíc někteří fluidně systémem proplouvají a mění pozice; pronásledovaní jsou pouhými čárkami na grafu, rozmazanými pixely na obrazovce nebo odosobněnými kódovými označeními (UBL, Listové Eso apod.). Zásahová jednotka "Kanárků" není souborem jasně definovaných individualit, ale zaměnitelnou horou svalů s odpovídajícím technickým vybavením - je to, jako všechno ostatní, pouze nástroj k dosažení cíle. Nakonec, i v samotném závěru jsou nejdůležitější ukořistěné harddisky, CD, DVD a další záznamová média (=informace) než Usáma, jehož vrchol přijde až ve chvíli, kdy je Mayou vizuálně identifikován. Žádné oslavy, žádný patos, jen vakuum, ze kterého najednou není kam dál. Stručně řečeno, Zero Dark Thirty je maximálně procedurální film, který v tomto ohledu předčí i sterilní chirurgickou Nákazu Stevena Soderbergha, a je to možná o to pozoruhodnější, že nejchladnější hollywoodský film roku natočila žena. P.S.: A už se těším, až budou formalisté vyvracet, jak ten film není "realistický", ale že se naopak drží některých konvencí klasického vyprávění - já si všiml minimálně nápadného zdvojování/opakování důležitých informací (například název místa se objeví na ceduli v záběru a pak navíc v titulku); docela by mě ale zajímalo, jak je to tady z hlediska stavby syžetu. (06.01.2013)

Zero Dark Thirty znamená vysvětlení zákulisního honu na Bin Ladena, což se loni dotáhlo do úspěšného konce. Je to teda ku*evsky dlouhý, ale jinak je to fajn vidět. Beru to jako povedený dokument, který trošku rozšířil mé povědomí o zákulisní politice, ale znova už to vidět nepotřebuji...60% (11.07.2013)

Extrémně natahovaný procedurální "thriller", jehož zbytečnost je přímo do nebe volající. Zatímco Hurt Locker servíroval jednu napínavou scénu za druhou a donutil vás fandit jak utrápenému hlavnímu hrdinovi, tak jeho kámošům, Zero Dark Thirty krutě dojíždí na fakt, že máte velice přesnou představu o tom, co se bude celou dobu dít a jak to skončí. A... big surprise... vážně se přes dvě hodiny krouží kolem Bin Ládina, aby Amíci na konci zastřelili Bin Ládina. Šmitec. Točit podle skutečné události, jejíž okolnosti má každý v živé paměti, je zkrátka fuška, Kathryn Bigelow ale bohužel rezignovala na tradiční fígl "nacpu tam kupu zajímavých postav, jejichž osudy by člověka braly víc než očekávané finále." Místo toho si člověk musí vystačit s jednou workoholickou zrzkou, která zahazuje veškerý osobní život v zájmu vyššího dobra, a s kupou figurek se známými tvářemi, které odkecají potřebné informace nebo vlezou do toho správného vrtulníku a zase zmizí. Tahle historické lekce se měla servírovat nejdřív za dvacet třicet let, i v tu dobu by ale šlo o nepříliš záživný hraný dokument, jenž pochopitelně drží nad vodou dobří herci (Mark Strong je zase jednou v ráži) a nesporné technické kvality. Ve výsledku tu tedy máme kulhajícího brášku Homelandu, důkladně očesaného o prokreslené postavy, silné osobní linie a s jasně nalajnovaným finále, kterého americká kritika a veřejnost zřejmě milují čistě proto, že je nepatetickým (zároveň ale přízemním a nevzrušivým) převyprávěním národního triumfu. Gratuluju, ale já si parádní teroristický thriller vážně představuju trochu jinak. (10.01.2013)