Já, Olga Hepnarová

Příběh Olgy Hepnarové, dívky, která žila ve světě bolesti, utrpení a nepochopení, lze vnímat především jako obžalobu tehdejší společnosti, která se svou lhostejností a nezájmem sama odsoudila ke smrti. Memento, pramenící z hrůzného činu, vykonaného na nevinných lidech, dává na srozuměnou, že lidé jako Hepnarová překročili úzký práh mezi životem a smrtí, mezi sebou a druhými. (22.03.2020)

Film z jiné doby, z jiného světa, zcela mimo kontext české tvorby, což je jedině dobře a jde o největší plus Olgy. Už jenom to, že je ten film nezkažený, je zázrak, ale on je dokonce docela dobrý. Sice mi to chvílemi přišlo jako přehlídka adekvátních a správných řešení spíš než jasně směřovaný film, ale na druhou stranu... ono to bohatě stačí a mít tu tenhle art evropských parametrů potěší. (23.02.2016)

Většinu stopáže jsem dumal nad tím, jak skvělý film by z toho udělal Haneke nebo Trier. Absolutně nesoudržná patlanice, která na jednu stranu představuje zamlklou asociální "hrdinku", aby na druhou nechala tu samou osobu pronášet promyšlené "heroic speaches". Hra na umění, která místy nesmyslně explicitně opakuje jeden motiv (sexualita), aby tunu dalších opomíjela a zmatečně přeskakovala z jednoho místa na druhé bez snahy podat opravdu komplexní obraz.Celá Hepnarovic rodina jsou POUZE karikatury, navíc zcela vytržené mimo realitu. Obraz samotné Hepnarové je proto vytržený z pantů a na místo chladné studie ukázkového magora dostáváme jen nudnou selanku s polskou fešandou, která podle textu smrdí olejem, ale stejně by ji půlka sálu obratem ohnula přes stůl. (20.03.2016)

Po dlouhé době, a na ještě delší dobu také naposledy, jsem ke sledování snímku přizval svého bratra Imricha. Před samotnou projekcí jsem musel podstoupit následující rozhovor. Imro: A na co že se to budem dívat? Já: Já, Olga Hepnarová. Imro: To zní akčně. O čem to má jako bejt? Já: O jedný ženský, která přejela v Práglu hromadu lidí. Imro: Jak jako přejela? Já: Normálně, náklaďákem. Imro: Náklaďákem přejela lidi? Já: Jo, přejela. Imro: To ti lidi leželi nebo jak je přejela? Já: Normálně stáli na zastávce. Imro: A ona je přejela? Já: Jo, přejela! Imro: Jakože do nich narazila? Já: Jo, narazila! Přejela! Rozmetala je na sračky! Imro: A to je všechno co dokázala? Rozmetat lidi na sračky? Já: Co víc by měla dokázat? Vnitřnosti rozmazaný po celý ulici jsou ti málo?! Imro: Nebyla to třeba šikovná sochařka nebo tak něco? Já: Ne, Hepnarová určitě nebyla sochařka, byla to sadistická zvrácená psychopatka! Imro: Nic víc neuměla? Jen přejíždět lidi? Já: Asi jo, kurva! Imro: Takže ona zasere zastávku střevama a hned má vlastní film? Já: Běž do hajzlu! Imro: To jako oslavujem její přínos společnosti? Celoživotní dílo? Já: Aby tě pomrdalo stádo slonů! Imro: Prostě abych se proslavil a měl vlastní film, stačí přejet hromadu lidí, jo? Žádnej talent, nic, vlastně stačí řidičák. Já: Ale byla za to popravená! Imro: Spoiler alert!! Já: Cože do piče?! Imro: Proč mi říkáš jak to dopadlo? Teď už se na to nemusím dívat. Jedu do města, zatím zdar. (19.10.2016)

Psychologie, deprese, melancholie ve filmu. ....to vše jsou faktory, které mají své zašité místečko v mém filmovém srdci. Ovšem snímek Já, Olga Hepnarová si buduje depresivní linku tak dlouho, až to diváka začne nudit. Hudební absence sice přidá na depresivní a melancholické autenticitě, ale nepřidá na kvalitě zpracování, jak po stránce režisérské, tak po stránce scenáristické. ___ (Cinestar, Hradec Králové) (03.05.2016)