Nymfomanka, část II.

To, čo jednotka snubne a citlivo rozbehla, dvojka zničila a pochovala. Symboliku vystriedala explicitnosť, citlivo budovaný vzťah, ktorý prinášal zmysel a uvoľnenie celému filmu sa úplne scenáristicky pokrivil, až natoľko, že sa ma miestami zmocňoval pocit, že ani sám režisér nevie kam to celé smerovať. Ku koncu mu už isto z pretlaku negatívnych emócií zbujneli aj posledné deštruktívne pudy "sebazáchovy". Skrátka spackaná práca, ktorá nie je psychologická, ale psychopatická a koniec hovorí o tom, aká tenká vie byť hranica medzi umením a brakom. (02.12.2014)

Je to celkom dobrá eroticky ladená umelecká dráma od Larsa von Triera, ktorý je priamym pokračovaním vydarenej jednotky. Má dobrý príbeh o Joe, ktorá stále rozpráva svoj životný príbeh plný divokých zážitkov, pričom tentoraz sa venuje svojej dospelosti. Spracovanie nie je najhoršie, ale nie som s ním ani až tak moc spokojný. Film síce pokračuje tam, kde prvý diel skončil a na prvý pohľad pôsobí všetko tak, ako aj predtým, ale inak som z toho nemal moc dobré pocity. Hlavne mi to už ani tak neprišlo, ako plnohodnotný film, v ktorom je najdôležitejší scenár, ale skôr ako taká ukážka rozmanitých úchyliek, ktoré sa len prestriedajú. Síce tomu nemôžem uprieť kvalitné prevedenie a minimálne fáza u sadistu mala niečo do seba, ale trvá to až príliš dlho a tak nad priemer sa to nedostane. Ale našťastie v tej druhej polovici sa to už pomaly začne vylepšovať a zase som mal z toho viac, než dobré pocity, či už terapia, ale hlavne nelegálna práca a získavanie si nasledovníčky, kedy to už konečne má ten pravý dej a kvalitu, takže celkový dojem to predsa len zachraňuje. Ale zvláštne na mňa pôsobí úplný záver, síce je asi dobré, že sa takýto kontroverný film ukončí rovnako kontroverzným záverom, ale neviem si k tomu urobiť plnohodnotný postoj. Po erotickej stránke už tentoraz nie som ani trochu spokojný, stále je to úplne odvážne, no pôsobí to skôr odpudivo a miestami aj zbytočne drsne, hlavne ten potrat si určite mohli aj odpustiť. Herecké obsadenie je na tom veľmi dobre, Charlotte Gainsbourg má už tentoraz omnoho viac priestoru, keďže aj minulá línia patrí hlavne jej a zahrala to veľmi dobre, stále nesklame ani Stellan Skarsgård, Stacy Martin a Shia LaBeouf už majú minimálny priestor, ale zase potešia nové postavy, ktoré stvárnili Jamie Bell, Willem Dafoe a Mia Goth. S réžiou a technickou stránkou som stále dosť spokojný, síce to už tentoraz Trier trochu prehnal, ale kvalitu mu aj tak uprieť nemôžem. Takže na predchádzajúci diel to kvôli prvej polovici nemá, ale tá druhá ma opäť dosť bavila a keby bol taký celý film, určite by som hodnotil lepšie. Takto je to len lepší priemer, ktorý si už znovu asi nepozriem. 65% (01.03.2015)

Druhý díl Nymfomanky je ze začátku nudnější, aby na konci udeřil. Shia zde předvádí absolutní herecký výkon a Stellan si jede stále svůj klasický poctivý výkon. Vlastně v rámci herců se nedá vytknout vůbec nic. Dokonce i Charlotte zde začíná hrát více než její mladší já v podobě Stacy Martin. Charlotte také způsobí patřičný dojem svými bradavkami, které pravděpodobně už nikdy nezapomenu. Tak vystouplé bradavky totiž neuvidíte každý den ve filmu, jestli vůbec. Horší už bylo jen to, že Lars von Trier pokračoval ve svém epizodickém, nic neříkajícím, vyprávění, který je jednou nudný, po druhý zajímavější no a po třetí zbytečně filozofický. A tohle všechno se opakuje do té doby, dokud Vás Stellan nepřesvědčí o něčem, o čem byste snad radši ani nevěděli. Závěr je totiž po těch čtyř hodinách ránou do duše snad každého diváka. Jednu hvězdičku filmu dávám jenom proto, že to Lars natočil hodně dobře. Režisérský výkon se mu upřít nedá, to všechno ostatní ale už jo. (10.12.2014)

Oproti "jedničce" je NYMFOMANKA, ČÁST II. o poznání klasičtější. Stále sice shazuje sebe sama peskováním za slabou odbočku či se zastavuje kvůli uspěchanosti přeskakováním dopředu při užití flashforwardu, ale nezpochybňuje svou spolehlivost. Vyprávění je opětovně členěno do kapitol, kdy každá ze tří má vlastní vývoj odvislý od proměny protagonistky Joe, přičemž jsou ponechány volné motivy, které jsou zužitkovány na konci. „Dvojka“ je díky tomu mnohem soudržnější jako celek a jednotnější co do nálady i žánru, když navazuje na pochmurnost čtvrté a páté kapitoly a je psychologickým rodinným dramatem, do kterého jsou zakomponovány prvky bondovského thrilleru, jež v závěru začnou dominovat. Formální přístupnost je ale „vykoupena“ diváckou nevstřícností._____ Pokud Trier kdysi prohlásil, že film má být jako kamínek v botě, jeho završení trilogie Deprese je takovým menhirem (pro Joe mezi čtenáři: narážka na vážně, vážně velký šutrák z komiksů s Asterixem a Obelixem). Ne proto, že se zabývá tabuizovanějšími oblastmi sexuality (sado-masochismus, pedofilie, homosexualita, ačkoliv poslední dva jmenované provokativně propojuje utvořením „nezdravě parentálního páru“), ale proto, že je o nevymanitelnosti z předurčených (genderových, biologických, sociálních…) rolí. Zbavit se jich, znamená ztratit své lidství, nepřímo říká v druhém epilogu. Dochází tak k mizantropickému závěru, že lidé jsou nepoučitelní pokrytci a tento cyklus se opakuje a přechází z jednoho na druhého, ať je model rodiny sebevíc alternativní._____ Bezpochyby Trierův opus magnum. Nejenom díky své délce a různým verzím (už DOGVILLE měl dva různé sestřihy s ohledem na potřeby distribuce), ale z toho důvodu, že dánský provocauteur tematizuje vlastní tvorbu (např. ČÁST II. odkazuje k jedné scéně z ANTIKRISTA a přebírá výchozí bod zápletky PROLOMIT VLNY) a mediální image (Seligman je rodinné příjmení, zmínky o „antisemitismu“ ad.). Pokud jde o terapii, nabízí se otázka, kdo je pacientem a kdo terapeutem. (17.01.2014)

(I. část) Intelektuální a přitom přirozeně lidská debata neposkvrněného analytika a nymfomanky zpytující své svědomí pokračuje. Druhá část Trierova chytlavého a poutavého díla nabourává hranice možná ještě více než ta první. Místo aby Joe s věkem zrála a nabývala společensky korektní formy rozumu, ona právě naopak vyzrála do stavu, kdy společnost opouští. Její choutky se stávají perverznejšími, uspokojení však zeslabuje. Joe je chladná, ale ne bezcitná, nejspíš ani ona sama úplně nechápe své pocity. Zajímavé je, že ač od Seligmana nečekáme nic jiného, než chápavou a smysluplnou analýzu, i s ním se nakonec stane něco... Vlastně černohumorného. I když druhá část Nymfomanky už není tolik úderná, je stále zajímavé zamýšlet se nad charakterem Joe a analyzovat její dialog se Seligmanem. Čtení mezi řádky není tak složité, nemyslím si, že by Trier ochcával publikum jen proto, že může, naopak jeho Nymfomanka je poměrně přístupné a zároveň vůbec ne povrchní dílo. Hodnocení celku: 8/10 (28.05.2014)