Nymfomanka, část I.

Nymph()maniac nie je len o sexe, i keď by sa to na prvý pohľad mohlo zdať. Sex má v podstate jediný účel - ukojiť Larsovu túžbu šokovať, pretože posolstvo, ktoré film prednáša, by sa dalo sprostredkovať aj bez erotických scén. V celom vyrozprávanom príbehu Joe ma najviac zaujala story otec-dcéra. Prostejší príbeh, ale za to kvalitná filmárčina. Uvidíme či dvojka prinesie niečo nového, alebo bude len klasicky nadväzovať. (03.08.2014)

Musím se přiznat, že když se na začátku filmu objevil titulek, sledujete zkrácenou cenzurovanou verzi, měl jsem sto chutí se zvednout odejít. Obecně nemám rád, když mimo režiséra (kterej dle titulku dal k cenzuře souhlas, ale nespolupracoval na ni) někdo rozhoduje o tom co pro mě je vhodný a co ne. Bohužel ceny lístků jsou tak vysoké, že jsem si gesto z odchodem ze sálu rozmyslel. Od začátku mě bylo jasné že haló, který kolem filmu bylo, je přehnané, někdy to vypadalo spíš na placené PR, aby do kina natáhli i posledního nadržence, a abych řekl pravdu, po titulku "sledujete cenzruovanou verzi" jsem si myslel, že neuvidím ve finále ani jednu kozu. Z tohoto pohledu jsem byl nakonec mile překvapen, protože to málo sexuálních scén co ve filmu bylo, bylo velmi kvalitních, syrových a realistických. Film je zde prezentován, jako otevřená studie ženské sexuality, tak to je trošku usměvné, protože "mám ráda sex tak na 10h mám pana H, na 11h mám pana K a na 13h pana B" na tom fakt není co studovat, zatím bez znalosti druhého dílu mě to přišlo spíše jako životopisně vyprávěný film o ženský co má ráda sex, brala si co potřebovala a srala na následky svoje i těch druhých. Nic skandálního, nic studijního a ani nic světoborného se nekoná. Vyjma kvalitní filmařiny, (byť několika minutový záběr na zeď mě zase až tak nebere ) a výborných hereckých výkonů tady fakt musím pochválit Stacy Martin, tu holku jsem absolutně neznal, ale už teď se budu těšit na její další filmy. Své hodnocení můžu po skouknutí druhýho dílu ještě změnit ! (03.01.2014)

(2x) Taková hezká ironická komedie ze života. Žádná kontroverze, žádná nevěrohodná fabulace, jen život takový, jaký je. S každou reprízou mám ten film radši a radši. Naprosto neodolatelný posluchač nemůže být nikdo jiný, než Stellan Skarsgård, mladičká Stacy Martin je sexy v každém záběru, smekám před Christianem Slaterem, ale naprosto nejepičtější výstup má Uma Thurman, která přinesla do tohoto prostředí totálně absurdní divadlo. Režisérská verze zůstává se stejným vyzněním dramatického oblouku v každé kapitole, jen ta erotika je logicky explicitnější a tudíž věrohodnější. A přesto všechno zůstává nejsilnějším prožitkem Delirium, jediná kapitola bez hlavního sexuálního motivu. (04.07.2014)

(spoilery) Snad apatická k citům druhých, snad opravdu jako lev v kleci. Možná v sebe zahleděná a tak trochu omezená jája v prokletí vlastního klína nebo stínů v mysli. A nebo úplně naopak: emancipovaná, svou sexualitu naplno přijímající a oproštěná od současných a přirozenost škrtících mantinelů absurdní morálky. Vyberte si. ___ Kdy se při svém vzpomínání ztrácí ve vlastních bajkách? A kdy s námi jen Trier hraje ironické hry? Tam kde se divák zasměje on hbitě hlavní hrdince poručí, ať se táže: "Čemu se smějete? Vždyť na tom nic směšného není." Jeho hra začala už trailery plnými sexu a chtíče. Film je jejich vyznění velice vzdálený. Dalo se to očekávat, jenže hra pokračuje dál. Zážitek končí uprostřed ničeho. Dvě hodiny plyne apatická zpověď té, která se nazývá nymfomankou. Vypije se hodně čaje a posluchačem je elitář. Potrpí si na vlastní otevřenosti. Snadno se zaposlouchá sám do sebe, do exhibice svých znalostí. Elitář a nymfomanka v pokoji, který svou podstatou spoluurčuje, kam se děj s ním původně nesouvisející bude ubírat. V pokoji se zašlými stěnami, které pokrývají mapy vlhkých skvrn. V pokoji, kde rybářská muška má své čestné místo na zdi, zatímco obraz se opírá o zeď zpola skryt za krabicí. Posluchač (nebo snad divák?) natolik miluje Bacha, až ani nahrávku své milované skladby nemá celou a utopen ve svých znalostech žvatlá nesmysly o tom, že polyfonie je unikátní pro evropský kulturní okruh. První díl jsou nezodpovězené otázky v krajině lží a nástrah na diváka. Otázky kladené pečlivě, v atmosféře nepatřičně ospalé k tématu. Příběh chytá kontury pohádky komentované empirií posedlým pseudoakademikem a otázkou je i to, do jaké míry ho (příběh) Trier v druhém díle pokazí, znesvětí a ohne. Samotné rozdělení na dva díly mám nutkání vnímat jako zlomyslnost, ale nejen toto působí, jak trefně poznamenal Marigold, jako přerušená onanie. Každý jednotlivý obraz je tímto motivem protkaný. Vše vyznívá zoufale do prázdna, odtažitě. Buďto směšně analyticky nebo příliš (až na kýčovitě intenzivní vztah s tátou) emocí prosté. Ale i to hraje svou roli. Nebo snad ne? Kam uteče můj dojem? Hromosvod chytil blesk, ten se ale nemá kam vybít. Vše se může pokazit stejně dobře, jako se vše může stát dokonalým. Celé vyprávění je absurdním včetně situace, ve které se nachází vypravěčka s posluchačem. Fibonacciho posloupnost, bože můj... Všechny dveře jsou otevřené a stát se může cokoliv. Nemá cenu hodnotit s konečnou platností. Prozatím za 4*. (29.12.2013)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby. 1. Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění. 2. Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychoanalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy. Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou. (20.12.2013)