Křidýlko nebo stehýnko

Pro mě jeden z vrcholů komedie s Louisem de Funésem. Samozřejmě s excelentním dabingem Františka Filipovského. Gurmánský komediální zážitek, kterému jiné filmy o gastronomii sahají pouze po kotníky. Jasný plný počet hvězd, protože si nedokáži představit, že by to mohlo být lepší. 85% (31.10.2020)

Druhý gastonomicky zaměřený film u kterého si člověk říká, že by pan Louis de Funés mohl být z fleku kritikem jídla. Elegance se snoubí s vtipem, to co je Funésovi vlastní. Film naráží na různé prohřešky v oblasti gastronomie a pokud si to člověk promítne do života nazná, že myšlenky jsou často blízko k pravdě. (17.08.2015)

Když to člověk vidí po letech, nejen, že se mu líbí ty vtipné scénky, ale vidí za tím i to - řekněme - poselství, které v poslední době nabývá neskutečně reálných rozměrů: my už totiž taky žereme jídla z plastu, protože jsou levná, mají na ně slevové akce, a je nám to jedno. (Viz např. tento článek http://www.kritik.estranky.cz/clanky/kvalita-potravin.html). (30.06.2012)

Začnu někde jinde. V roce 1973 Louis de Funés a Gérard Oury natočili nejúspěšnější film svých kariér - Dobrodružství rabína Jákoba, kde zobrazili problém vztahů mezi Židy a Araby. Po ohromném úspěchu se rozhodli jít ještě dál. Chtěli natočit jakéhosi nového Diktátora, film s názvem Krokodýl. Pro Louise de Funése to měl být dost fyzicky náročný výkon: měl řídit tank, potápět se do mrazivé řeky, přežít několik atentátů, prostě role svým způsobem spíš "belmondovská". Proto odložil natáčení nového Četníka, po dlouhých letech skončil vystupování ve hře Oskar, odřekl vystupování v Moliérově Zdravém nemocném a odmítl film Claudea Zidiho Merci Patron, ve kterém se měl setkat s autory stejnojmenné písně, populárními Les Charlots. Jenže pak Louise potkal infarkt a s náročným Krokodýlem se musel rozloučit. Claude Zidi mu nabídl další scénář, Křidýlko nebo stehýnko, a to už souhlasil i kvůli tomu, že jeho mladším partnerem měl být Pierre Richard, kterého Louis obdivoval. Richard ovšem točil Hračku a tak nemohl. Louis si tedy náhradu vybral sám - Coluche, milovníka recese (chtěl například kandidovat na prezidenta Francie), který tehdy ještě neměl moc filmových zkušeností. Vzniklo však mezi nimi velké přátelství a Funés si začal dělat legraci i ze svého infarktu. Výsledkem všeho je poslední film Louise de Funése s plným nárokem na 5*. (21.01.2007)

Funès jakoby byl hercem, který film ovládá víc než režisér. Jeho rozmáchlá gestika a pitvorná mimika se zmocňuje dění (byť tentokrát možná o malinko méně než jindy), tvoří fóry a lehce odsouvá do pozadí fabuli. Zásadní je, že jeho Duchemin je Michelinem bez slitování, Michelinem panovačným, sebestředným, Michelinem, jehož je okamžitě všude plno. Ale s Coluchem dokáží vytvořit na poměry lehce bláznivé komedie věrný odraz jednoho z typů otcovsko-synovského vztahu. Duchemin starší nechápající, co by tak syn mohl dělat důležitějšího, než co on pro něj naplánoval... nu, zažil jsem to nejednou :) Silné ***. (10.11.2014)