Bláznivý Petříček

Ne o životě... O čase, protoru, o tom, co je teď - tohle je hezké i samo o sobě. Asi nejlepší francouzský film, jaký jsem zatím viděla (tedy - Drž hubu je přece jiná kategorie!). Filosofie tohodle filmu je úžasná, hudba a to, jak přeskakuje z ticha do ticha, to je..., roztomilá Anna je roztomilá, Belmondo s cigárem i bez je asi opravdu pěknej chlapák a všechny ty "extravagantní" vstupy a změny obrazů jsou pro pseudointelektuála a pseudorebela jako jsem já zkrátka voda živá. (19.05.2009)

Rozum mi ide zastať. Aké že sú to kvality tohto diela? Trápny, ujačený, nudný, nezrozumiteľný, grotesktný road movie, v ktorom sa Bébel zrejme vyskytol nechtiac, čo možno paralelne porovnať aj s poslednými sekundami jeho postavy v tomto filme. Prečo niekto vôbec obdivuje všetky tie Godardove hovädziny? (28.02.2018)

Mozaika emocí a ztřeštěných nápadů. Tak by se dal shrnout syžet snímku Bláznivý Petříček, dalšího tvůrčího experimentu z dílny Jeana-Luca Godarda. Oproti kultovnímu U konce s dechem je „Petříček“ o něco vyspělejší, hravější, zachází ještě do většího extrému co do formy i do obsahu, a hvězdný Jean-Paul Belmondo hraje ještě lépe… S Annou Karinou vytvářejí krásnou souhru, přičemž Godard dává prostor i hlubším myšlenkám, které Karina prezentuje vskutku úžasně. Žánrově je Bláznivý Petříček pestrý, jak jen si dokážete představit. Mísí romantickou krimi komedii na útěku s fiktivním dokumentem i tragédií, nezaobírá se jediným filmovým pravidlem minulosti, a jak je u Godarda tradičně zvykem, forma je zde postavená před obsahem. Což však není nutně na škodu, naopak to pouze otevírá další možnosti pro filmařovo vyjádření. 7/10. (06.02.2021)

Asi jsem nepoučitelnej, protože jsem se odhodlal k tomu, že se podívám na další film od Godarda. Už jsem viděl dva jeho filmy (U konce s dechem a Week end) a byly to strašný kraviny. Tohle byl teda třetí film a opět kravina, takže přidávám Godarda na svou černou listinu. Bláznivý Petříček je "překvapivě" další film o hovně. Ze začátku jsem asi 15 minut zápasil s nastavenim barev a kontrastu na monitoru, protože chvíli se mi zdálo, že je to moc tmavý, pak přišel střih a najednou to bylo zase moc přesvícený, další střih a bylo všechno červený, pak zase modrý, atd... Možná to bylo schválně, možná měli rozbitou kameru. Těžko říct... Pak tyhle barevný hříčky naštěstí ustaly, ale to bylo možná na škodu. Když jsem šteloval monitor, tak jsem se tolik nenudil. U zbytku filmu jsem se nudil neskutečně. Hlavní postavy akorát neustále čuměj do blba a citujou nějaký úryvky z knih. Občas je tam nějaká "akční" scéna, ale to jsem fakt nechápal, jestli je Godard opravdu takovej debil a nebo si myslel, že je to vtipný (viz scéna u benzínový pumpy). A když to celý přetrpíte do konce, tak si Belmondo nabarví xicht modrou barvou a pak spáchá docela originální sebevraždu. Pochvalu si snad zaslouží akorát papoušek, kterej se ukáže v několika záběrech. Pro mě je Godard akorát magor, co mě okrad o cca 6 hodin života. Nejradši bych ho trefil do hlavy cihlou. ~ d.f.h: A ty jseš kdo? (24.07.2009)

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)