Líbánky

Když mi bylo cca 8-14 let, trpěl jsem tím, že kdykoli mě v televizi něco oslovilo a přišlo mi to cool nebo důležitě dospělácké, tak, aniž bych většinou rozuměl o čem ten film je, uložil jsem si do mysli různé jeho úseky a atmosféru, které jsem se snažil replikovat ve svém ději. Takto si pamatuju když jsem psal příběh o rituálním vrahovi v ulicích staré Prahy, jehož motivace vycházejí až z nacistických časů (na kazetě jsme měli Se7en, námět byl posléze mně ukraden a natočeny dle něj Purpurové řeky) nebo povídku o tom, kterak se na začátku minulého století na odlehlou vesnici vrací tajemná persóna a v polích začnou přibývat znetvořená těla (viděl jsem trailer na Je třeba zabít Sekala a ze zachmuřených tváří vesničanů uprostřed podezřele zlatavých polí bylo jasné, že ten děj prostě potřebuje znetvořené mrtvoly, navíc ten název mi přišel hustej). Za masterpiece považuji akční příběh vzniknuvší potom, co jsem viděl Die Hard 3 a který kulminoval scénou, ve které při plamenné řeči premiéra po každé straně jeho řečnického pultíku proletí oknem barel se speciální chemickou tekutinou, které když se spojí dohromady, tak strašně explodují. (...se smějte, co by za to dneska Netflix dal). No a pak je tady tehdy třiačtyřicetiletý Jarchovský - renomovaný, Lvy obtížený scénárista, který právě viděl severské drama (tm) a začal máchat ručičkama ještě při titulkách, vydávat tíživé výkřiky a jeho žena hned věděla - do pravé ruky mu dala propisku, do druhé papír, do pusy mu strčila palec od nohy, aby se mohl soustředit a ještě před půlnocí bylo vymalováno. Hřebejk do rána vymyslel, že to musí být na luxusním statku a při studeně oranžových světlech západů, úsvitů a dekorativních žárovek, aby bylo vidět to odloupávání fasády idyly a lepší společnosti. Automaticky vytočil 6 posledních volaných čísel, čímž se zařídilo obsazení a následně se děj vůle boží. _______ Je v něčem sadisticky kouzelný přesně vědět o co se herci s legrační urputností snaží, jak chce být režisér formálně relevantní, ale z toho deklamativního scénáře to prostě vymačkat nejde a vznikají tak šílený scény, ve kterých jakože opilá těhotná Geislerová spisovně řve na svého novomanžela a megadůležitý desetiminutový detail tváře divadelního (a opravdu nikoli filmového) herce Černého povídá, že jejich polibky byly ze slz vždy slané. Mám tam pořád nějaké H+J sympatie, protože se to alespoň snaží být trochu naturalistický a pro českýho diváka nepohodlný, ale ona fakt není skoro horší kombinace, když se snaží být něco intenzivně tíživé a ve výsledku je to udřené do směšnosti. (20.08.2022)

První část tvoří pečlivé připravování zvratu, který pro množství indicií, z něhož by se v pevnosti Boyard počurali štěstím, ani žádným twistem není. Prostě se dá dost dobře odhadnout, co se zhruba stalo. Navíc se jedná o báchorku povídkového ražení, jaká rozhodně neutáhne celovečerák. Omáčka je pak tvořena řadou rádoby filozofických promluv, které v lepším případě působí divadelně, v tom horším jsou vyloženě trapné. Kvalitní obsazení by to herecky utáhlo, kdyby mělo co. Hřebejka obvykle můžu, ovšem s tímhle šlápl opravdu hodně mimo. Ale co s tím, když máte k dispozici scénář, který si Jarchovský snad opravdu vytáhl z nosu, protože se mu nechtělo. Otřesná hudba na konci to nespraví. Někdy mám pocit, že čím horší je výsledný produkt, tím usilovněji se tvůrci na závěr snaží cpát zpomalené obrázky s příšernou hudbou. Zprudilo mě to u Výchozího bodu a tady mě to zprudilo taky. Pak si z filmové hudby pamatuju jenom samé hnusy. (08.01.2015)

Dialogy byly občas hloupé, že to snad ani člověk říct nemohl, herecké výkony nepřesvědčivé pro kameru - v divadle by to obstálo a byly by ovace, ale do filmu se to nehodilo. Sem tam dobrý hlod a vy máte pocit, a tak by se to stalo a všechno je přirozené, což ale vzápětí rozbije špatný herecký výkon nebo debilní dialog. Sem tam hezký obraz, ale tenhle film není artový… kam ta česká kinematografie spěje? :-D (06.07.2013)

Režijně vydařený český snímek o svatbě a nečekaném hostovi, který má temné tajemství o ženichovi. Scénář je velice slabý a po celou dobu hraje pouze s jednou zápletkou, jejíž pointa je skoro až nechtěně směšná, stejně tak herci mi byli ve většině případů, značně nesympatičtí, ale Hřebejkova režie, je stále na vysoké úrovni a i díky ní se jedná na české poměry o vydařený snímek. (18.02.2014)

Nejméně přesvědčivý snímek z Hřebejkovy volné trilogie selhává ve snaze vytvořit až bergmanovsky oproštěné drama odehrávající se v sevřeném čase a prostoru. O to víc zde totiž vynikla Jarchovského inklinace k přepjaté umělé konstrukci, která byla alespoň v Nevinnosti omluvena žánrovou hrou a skrytou machinací s hlavní postavou. Líbánky jsou naopak přímočarým psychologickým dramatem, které se příliš brzy zbavuje tajemství a opět křečovitě přibližuje motivaci či minulost postavy skrze dlouhý monolog zde navíc utopený v literárních exhibicích a v přílišně divadelní deklamaci Jiřího Černého. Z vrcholu filmu se tak stává jeho nejslabší bod, který zpětně oslabuje celek - kdyby scénář tolik prostoru nevěnoval podrobnému a polopatistickému vykreslování toho, CO se přesně stalo/mohlo stát a místo toho věnoval více prostoru otázce, JAK se ono podepisuje na důvěře a ještě neusazeném vztahu ústřední dvojice, film by fungoval mnohem lépe. Hřebejkova režie naopak zachraňuje, co se dá. Jen díky ní film neustále upoutává pozornost a dokáže občas zakrýt i pocit, že snaha o českou odpověď na šokující skandinávská dramata je až nepřirozeně přepjatá. Líbánky jsou totiž výborným konglomerátem obratné mizanscény (práce s desítkami herců, přehledný pohyb v prostoru statku), atmosferické kamery a mistrovského střihu matadora Aloise Fišárka. Scény svatební veselice tím získávají až impresivní charakter v propojování různorodých nálad a chatrná kostra scénáře tak hlavně v první polovině snímku není tolik v popředí. (30.06.2013)