V běhu času

Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND. (04.03.2009)

Ve filmu "Tak, jak šel čas" nezapře Wim Wenders svoje okouzlení bluesem. Nejen hudbou a skvělým výběrem písniček, ale především svými obrázky. Ve svém filmu "bylo nebylo", žil nežil", "stalo se nestalo", se pokouší (a podle mého názoru velmi dobře) definovat onen "blues feeling", jak jsme ho cíili v sedmdesátých letech i zde (politická represe, zde i tam, hraje v tom jen nepatrnou roli). Všecha dobrodružství, které v tomto ohledu náš pár absolvuje jsou naprosto relevantní. Problém "žít s" a žít bez" a "žít ve změně" se nedá probrat na pětníku, zde nezáleží tolik na sofistikovaných dialozích, ale na onom "ději neději", na budoucnosti, do kterré couváme pozpátku, protože vidíme jen naši minulost, která se přitom ještě neustále mění. - Starší lidé mého věku budou přitom zřejmě strádat atakem mikrospánků, ale i to zde patří k "věci nevěci". (04.07.2021)

Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. (25.03.2012)

Dobrá, ale trochu delší roadmovie, kde hlavní představitelé se dobírají zjištění, že změnu musí začít každý sám u sebe. Stačí jen nemít strach z neznáma, každého dne se něco překrásného počíná. Pěkný výkon podávají oba hlavní představitelé: Hanns Zischler (v roli Roberta) a tradičně Rüdiger Vogler (v roli Bruna). Film, který do určité míry nutí člověka myslet se pozastavuje u krás prostých věcí i okolností v životě. Ale největším nepřítelem není nikdo cizí, ani nikdo blízký (jako bývalá žena, či otec), ale pouze sám sobě je člověk největší překážkou v touze po tom uchopit život z jiné strany. (18.05.2009)

Anonymní místa, bezejmenní lidé, nekončící dálky silnic, z kterých kdykoliv můžeme odbočit a zastavit se třeba na opuštěném břehu řeky. Utéct od minulosti, nezajímat se budoucností, žít jen přítomností. Je to bezstarostné a snadné být nevázaní, tak proč to měnit...Ale je svoboda opravdu to, co nejvíc chceme? Wenders v této zvolna plynoucí, atmosférické roadmovie napovídá, že stojí za to si uvědomit, že smysl života spočívá přece jen v něčem jiném... (04.10.2011)