Jako nikdy

Skvělé herecké výkony ústřední trojice, které ale bohužel nikam nevedou. Jako kdyby chtěl film říct hodně o životě i o smrti, ale nakonec zůstal jen na půl cesty a neřekl skoro nic. Je to škoda, protože snímek je dobře natočen, má zajímavé scény, ale stejně z něj budete mít pocit, jako kdyby vám mnoho nedal. (24.05.2016)

Někdo nanáší štětcem barvu na plátno v rámu, jiný maluje příběhy na plátno filmové. Další lidé ten příběh prožívají v kině a někteří z nich pak k tomu napíšou své komentáře. A všichni společně plašíme smrt. Je to přece tak důležité. Žít i po smrti, aspoň ve vzpomínkách jiných lidí. (Vzpomínám si, jak můj syn kdysi u moře udělal bosýma nožičkama stopy v písku a potom zaraženě koukal, jak písek spláchla vlna a všechny jeho stopy smazala. Dnes je mu pět let a nedávno se mě poprvé zeptal, jestli mu někdy umřu. Někdy věřícím lidem tu berličku náboženství šíleně závidím...) Jako nikdy je film k rozjímání, ne pro zábavu (sledovat umírání, to je nuda, že?) Nečekali jste doufám nějaké veselé Klepání na nebeskou bránu. Já tedy ne. Ovšem Jiří Schmitzer, to je pan herec. A taky folkový zpěvák. Jo, já vím, na FILMOVÉ databázi nemají písničky co dělat... Tak tady ji máte: Kaluž. Její závěr: "A je mi padesát a já už se do kaluže skládám, kdy už mě pohltí, je mi těch padesát a já jenom v duchu klidně hádám, kolik mám do smrti...           Teče voda, teče strání a suchý list plave na ní, teče voda, teče strání, sám sebe se ptám, jak ta voda strání pádí, nezastaví ji sto kádí a ten list, co plave na ní, nejsem-li já sám ..." (19.09.2013)

Obsahuje SPOILERy. Dle mého soudu by měl každý snímek zanechat v divákovi nějaký dojem. Buď pozitivní, negativní a nebo nějaký jiný. Ale smutek z toho, že umírá Jiří Schmitzer alias Vladimír Holas se nějak nedostavil. Celou dobu jsem si říkala - proč se vlastně na tenhle film díváš, když ti nic neříká? Jednoduše mě akorát zajímalo jak se s tím vyrovná postava Karly, která kromě toho nemocného budižkničemu neměla vůbec nikoho. Nějakým svým nezkušeným způsobem trochu chápu ženu, která když přijde o dítě, tak cítí prázdnotu a potřebuje ji něčím zaplnit. Ovšem by mě ani ve snu nenapadlo, že by to měl být starý nemohoucí a mrzutý chlap. Konec? Naprosto nesmyslný a trochu nucený. Jednoduše řečeno - kategorie psychologický se mi tam nehodí podobně jako nedokážu uvěřit, že Schmitzer je syn pana Sováka. (01.02.2014)

Pro mne jedno z nejzajímavějších překvapení.... předchozí hodnotitelé tady kritizují hlavně rozvleklost filmu a nedokončenost určitých "nakousnutých" témat, ale právě o tomhle si myslím, že o tomhle to celé je. Simuluje spíš výsek života (a smrti) několika postav a v tom je jeho zajímavost. Vždyť kolik z nás zažije příběh "jako s filmu", rozdělený pečlivým scénářem na expozici, zápletku, katarzi, rozuzlení a závěr, nebo jak se všechny ty peripetie jmenují. Většina úseků našich životů se spíš podobá nedořečeným útržkům, změti zajímavých začátků, po nichž většinou nepřijde pokračování a dotyční vám sejde z očí a po čase z mysli (a už se nikdy nedozvíte, jak dopadli) a někdy se zas napojíte na chvíli doprostřed rozehrané hry a vztahů jiných lidí a ta chvíle vás může ovlivnit - nebo taky ne... Dámy Medvecká a Špalková a pánové Schmitzer a Němec mi prostě přišli svým chováním (i slovníkem!) jako moji obyčejní sousedé, kterým jsem naprosto rozumněla jejich snahu postavit se tomu, co jim život nadělil. Aneb, jak by řekl Kurt Vonngtut: HAJ HOU! (30.07.2016)

Jedno je isté: fakt už nikdy. Ja nič proti Schmitzerovi, veď Sovákovi ako syn v Marečkovi sekundoval celkom dobre a Kroupa mladší bol fakt vůl, ale tie výkriky to je na českého leva? Jedine, že by platilo to slávne "ze lva se stal pejsek". Vyrušoval ma nenormálne a jeho osud som mu až hanebne prial no. Jedine na Pidrmanovú sa dalo pozerať. Ale len pozerať. (22.11.2023)