Případy 1. oddělení

Věrohodné, opravdové, přesvědčivé, k tomu skvěle zahrané a opatřené výbornými dialogy. Vlastně jsem na takový krimiseriál čekal celý život, jsa tímto prostředím mírně poznamenán. Jedinou nevýhodou tohoto díla je, že vedle něj valná většina jiných seriálů či filmů z prostředí zločinu a kriminalistiky působí až skoro směšně naivně. (11.03.2014)

„No hele, jedno je jasný, sama si to neudělala.“ – „Nekecej, tos mě teda překvapil.“ Případy 1. oddělení to mají těžké. V dnešní době, kdy vzniká právě v žánru krimi seriálu prakticky neustále jedna zahraniční pecka za druhou, je těžké tuzemskému divákovi představit něco, co by v tomto silně konkurenčním prostředí se ctí obstálo. Ale tvůrci Případů naštěstí pochopili, že nemohou publikum oslnit stejnými trendovými způsoby a vydali se jinou cestou. Tým 1. oddělení není plný bezchybných, geniálních hochů, co používají ty nejmodernější technologie. Jsou to obyčejní chlapi ze staré školy, kteří chybují, sem tam něco přehlédnou, občas si dají dohromady některé souvislosti špatně nebo až později, své hraje i faktor náhody, nicméně tenhle civilní přístup je mi hodně po chuti (výborná ilustrační scéna je třeba v díle, kde mladý stážista po chuti zkouší poznat, co je rozsypaného na podlaze a dostane sprďáka: „Tak co blbneš?! Moc koukáš na detektivky.“). Co se týče hereckého obsazení, je maximálně sympatické (největším oblíbencem je pro mě prozatím Polívkův moudrý, staromilský a nesmírně vtipný Plíšek), dochází i na hodně cameoroliček (nejvýraznější z nich je opět z rodiny; Anna Polívková si svůj part očividně velmi užila). A jestliže jsem použil u postavy majora přívlastek „vtipný“, tak ten se dá vztáhnout na celý seriál (až mě to občas překvapuje, kolik humoru sem tvůrci vměstnali). S tím souvisí i narážky na českou mentalitu typu: „Copak pane Štromf? Už maj zajištěný stopy?“ – „Není co zajišťovat.“ – „Jak to?“ – „No než sme přijeli, tak bába uklidila. Se styděla, že má doma bordel.“ /či „Vedoucí výjezdu onemocněl, tak sem to vzal za něj.“ – „Jo tak.“ – „Dávaj hokej, nikomu se nechce.“. Potěší i odkaz na československou žánrovou legendu Hříšné lidé města pražského, jak přímo jedním dílem, tak hlavně titulní znělkou, kterou má Pražák jako vyzvánění na mobilu a slyšíme ji poměrně často. Samozřejmě seriál dokonalý není, za slabší se dá považovat herectví protagonistů ve vedlejších rolích (čím menší part, tím horší; a obecně záporáci), za poněkud úsměvné beru doznání některých zločinců po pouhém vyřvání ze strany vyšetřovatelů. Po první sérii každopádně nadšeně hodnotím silnými 4*. „Počkejte, pane kapitáne, co provedl? Že mu sem dneska ráno manželka donesla kufry, tak sem si myslela…“ – „Myslela ste si dobře.“ „Že…?“ – „Nechtěl doma mejt nádobí. Nashledanou!“ (01.07.2014)

Vyšetřování vražd podle skutečných událostí oživené známými hereckými tvářemi, které potěší. Jediné, co mě štvalo a kvůli čemu jsem i na čas sledování seriálu přerušila, bylo vylíčení samolibého šéfa oddělení. Ono to tak asi v reálu může být, že lidi, co jsou u moci, nejsou ani zdaleka tak schopní, jak by měli být a spíš těží ze svých podřízených, ale tenhle mě vytáčel na maximum. Nicméně případy mě bavily, ať už se jednalo o ty medializované (vražda novináře) nebo o ty méně známé, takže sázím spolehlivé 4*, mohli by přitočit další. (09.11.2014)

Viděl jsem už hromadu sraček, co se považovali za krimošky současnosti. A to jak z Ameriky, Skandinávie, tak dokonce i z tuzemska. Nicméně musím se přiznat, že Případy 1. oddělení mě na první shlédnutí okamžitě sejmuly. Prvním dílem mě sejmul především ten herecký atak, který slibuje jednu hereckou hvězdu vedle druhé. Druhým dílem jsem pak pochopil, že tenhle seriál si prostě nechce na nic hrát...on vypráví příběhy z okolí Prahy tak, jak se pravděpodobně opravdu stali. Bez příkraz, s upřímností a obyčejností, které si v tomto ohledu nesmírně vážím. Žádní nagelovaní a dobře nasvícení šampónci. Prostě chlapi, co po práci jdou na pívo, pak domů za manželkou a ráno se zase probudí s hlavou plnou sraček, které je třeba během dne důkladně eliminovat. Oceňuji, že Česká Televize to takhle zkusila a nesmírně si tohoto seriálu vážím. Zatím jsou to čtyři, ale pokud to celé takhle půjde dál, nebudu se bát dát i pátou hvězdičku. Jo a Ondra Vetchej si tu Spartu mohl trošku odpustit...Hlásím, že po druhé sérii navyšuji na pět hvězd. Ještě se mi nestalo, abych se těšil na pondělní pravidelnou českou kriminálku s Českou televizí. Díky a díky i hercům, kteří byli a jsou naprosto boží. Všichni, do jednoho! (14.01.2014)

Jsem na tom podobně jako uživatel Jara.Cimrman.jr, seriál si mě získával postupně, od prvních váhavých 70% až k 90%, které uděluji teď. Za moje váhání může částečně i to, že jsem neznal zajímavou osobnost  Josefa Mareše. Definitivně přehodnotit Případy mě přiměly Devadesátky, bravurní majstrštyk. Poznal jsem, jak jsou Případy skvěle vystavěné, lpí na detailu, každý díl má několik dílčích point, jsou jako skládačka, která do sebe zapadá, za doprovodu hudby čím dál lepšího Juraje Dobrakova. Samozřejmě, téměř vše má své chyby a velitel Prvního oddělení VV je v psaní přece jen samouk, ale mám seriálu vyčítat takovou blbost, jako že každý z hlavních postav je nositelem nějaké výrazné charakterové vlastnosti? Nebo si vymýšlet (kdo ví, z jakého důvodu), že parta ze seriálu jsou všichni klaďasové?? Možná by to chtělo nečíst jen propagační materiály a hodnotit povýšeně po dvou dílech, že. Třetí řada Případů je můj nejočekávanější seriál letošního roku, takže uvidím. A pak by měl přijít Docent, tak se, chlapi, ukažte!! (06.09.2022)