Člověk z mramoru

Uznať Wajdov film za legendárny, ako k tomu nabáda distribútor a potvrdzuje to tisícka užívateľov, mi nepripadá ako dobrý nápad. Určite je to zaujímavý film o dobe, ktorú som zažil, i keď vo vedľajšej krajine. Ale to nerozhoduje, pretože všetky procesy sa odohrávali pod taktovkou moskovských dirigentov a odchýlky boli minimálne. Wajdove filmy, s výnimkou Popola a diamantu, príliš neobľubujem. Aj človek z mramoru ma oslovil na hranici 3 a 4 hviezdičiek. Hlavne preto, že ma takmer ničím neprekvapil a ak, tak iba nevhodnou gradáciou. (13.05.2023)

Studentka filmové školy v rámci své diplomové práce skládá dohromady obraz dávno zapomenutého polského úderníka Mateusze Birkuta a současně zjišťuje, že politické ikony se v padesátých letech snadno tvořily a po krátké době ještě snadněji bořily. Působivá mozaika o charakteru jednoho člověka, jenž se stal tragickou loutkou režimu, je zároveň poutavou výpovědí o marnosti rebelie vůči systému a přitom oceněním oné plamenné snahy. Andrzej Wajda natočil komplexní a odvážné drama, které zkrášlují odevzdané herecké výkony hlavních představitelů a velmi excentrická hudba Andrzeje Korzyńského. Je vlastně s podivem, že tento snímek vůbec mohl vzniknout. O to víc je třeba ho cenit. [LFŠ 2020] (02.09.2020)

Po formální stránce jde o křišťálově vybroušené dílko, kdy se Wajda vypořádává s temnou stránkou polské minulosti a popisuje průmyslovou výrobu úderníků a hrdinů socialistické práce. Obsahově jde samozřejmě o film poplatný době vzniku, tedy 2. polovině 70. let, kdy Wajda hodnotí nedávné dějiny z pozice reformního komunisty, takže některé motivy mohly být ještě temnější. Hrdina příběhu, se kterým se divák seznamuje prostřednictvím archivních materiálů, je nezištným idealistou, který zaujímá až příliš nepraktické postoje, takže ani po změně společenského klimatu nechce ze své nedávné perzekuce získat prospěch a místo aby přijal nabízenou funkci, odejde do ústraní a je zapomenut. Kladem filmu je vedle šikovně konstruovaného scénáře přítomnost Krystyny Jandy. V našich končinách málo známá herečka je femme fatale polského filmu, která si zahrála v řadě výborných polských snímků. V Člověku z mramoru vytváří postavu, která je kombinací Isabelle Huppert a Leni Riefenstahlové. Celkový dojem: 80 %. Filmu bohužel ublížil nevýrazný konec, který poněkud snižuje údernost jeho poselství. (19.11.2008)

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. (06.11.2014)