Farinelli

Musím přiznat, že Corbiaův snímek Král tančí se mi do vkusu i do nálady trefil o poznání víc. Farinelli sice dokáže nabídnout eleganci šlechtičen v dobových kostýmech, barokní nádheru paláců a přepych sídel tehdejší honorace, ale tak nějak neumí nabídnout strhující příběh hodný Formanova Amadea. Je to spíš taková ta estetizující nuda, která pošilhává po nějakém tom festivalovém vavřínu. Příznivci klasické hudby a operního zpěvu si můžou připsat hvězdičku navíc, ale opět musím připomenout Amadea, který dokázal klasickou hudbu prodat dnešnímu divákovi výrazně lépe. Celkový dojem: 50 %. (17.04.2014)

Amorální arogantní floutek se zlatem v hrdle? Nebo nešťastný muž, který se potácí mezi traumatem ze svého zmrzačení a láskou k hudbě? Příběh bratrské lásky nebo příběh o vině a výčitkách svědomí? Čekal jsem emocionální pecku s nezapomenutelnými momenty. Čekal jsem ovšem marně. Dostalo se mi jen poněkud roztěkané a občas lehce nudící variace na Amadea, s příběhem který z hlediska historie stojí na vodě stejně jako ten Formanův. Je škoda, že scénář nestojí na kontrastu krutého osudu kastrátů a jejich „andělského“ hlasu, že místo, aby šel do hloubky a dal si práci s věrným obrazem jejich života, šel cestou nejmenší námahy, okopíroval nápad s fiktivním sporem á la Salieri–Mozart a slepil nepravděpodobnou báchorku, kterou zabalil do nablýskaných kulis. Patrné je to o to víc, že nositelem emocí i hybatelem dění je spíš Carlův bratr Riccardo a hned po něm možná Handel (mimovhodem jejich setkání na půdě je nejsilnější scénou filmu), zatímco Farinelli sám jakoby zůstával po celou dobu poněkud mimo a sloužil pouze jako hudební výplň a věšák na načančané kostýmy, které zjevně toužily urvat nějakou tu filmovou cenu. (07.10.2016)

Skutečně audiovizuální požitek v postmoderně hýřivém oživení barokního spektakularismu. Trochu škoda, že originální a silný příběh trochu ustupuje vnějškovému podání a působení. Absolutní závislost dvou bratrů, kterou ničí úspěch nadanějšího z nich si s ničím nezadá sporu Mozart-Salieri ze slavného Amadea, zvláště když do děje vstoupí sám velký Händel. Přesto se filmu nedaří přenést hluboký prožitek rozpoutaného konfliktu, rozvinout zajímavé otázky, které jsou jen konstatovány. Potřebné místo nakonec zabírají pikantní erotické scény, které příliš nových významů nepřinášejí a jsou jen lákavou atrakcí. (07.04.2013)

Hudba, hudba a zase len hudba. Povinný výlet pre všetkých, ktorí okrem filmu žijú aj hudbou, rozumejú jej alebo sa o to snažia, skrátka ku nej majú hlbší vzťah. Ja mám k hudbe veľmi hlboký vzťah a i keď zostávam prostým poslucháčom (k jej teórii iba nesmelo a len tu a tam pričuchnem), dovolím si o sebe tvrdiť, že jej duši rozumiem dosť na to, aby som Farinelliho vyhlásil za jednu z najvyčerpávajúcejších metafór, aké vôbec mohli byť na túto tému natočené. A zároveň jednu z najstrhujúcejších. Krásny film plný vášne a bolesti! (24.07.2007)

Zajimavé téma je bohužel uzemněno nenápaditou režií, která využívá všechna možná klišé (když se bratři hádají, odnese to zrcadlo; holubice míru, která oznamuje smíření; dialogy obtěžkané velkými myšlenkami a city nedovolují postavám skutečně žít). Ovšem i přes všechny tyto nectnosti je film pro diváka zážitkem a staví před něj jasně všechny problémy a paradoxy přibližování se k Bohu - osamocenost nedobrovolného umělce, který oslavuje Boha svou zrůdností (kdyby Bůh chtěl, abychom Ho neměli, zařídil by svět jinak; jenže křesťané v čele s katolickou církví se od počátku snaží změnit dílo chybujícího stvořitele, který to stvoření zvoral - viz první křesťanský intoš Órigenés, který si Ho uřízl a pak po zbytek života psal o Bohu), a hledajícího základ všeho - Lásku, kterou mu nikdo nemůže dát. Bratr i učitel ho využívá, Handel chápe, že se vlastně jedná o zrůdnou hudební perverzi (i když je jí fascinován) a ženy mu vždy budou patřit jen napůl. (12.11.2010)