Au hasard Balthazar
Min vän Balthazar
A čo ďalej, Baltazár
Au Hasard Balthazar
Au Hasard Balthazar
Režie:
Robert BressonScénář:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerHrají:
Anne Wiazemsky, Walter Green, François Lafarge, Jean-Claude Guilbert, Gilles Sandier, René PascalObsahy(1)
Strhující umělecké dílo Roberta Bressona, jednoho z nejuznávanějších režisérů v dějinách kinematografie. Osel Baltazar putuje od jednoho pána ke druhému. Někteří jsou laskaví, jiní krutí, ale všichni mají motivy, které zvíře nechápe. Baltazar vede podobný život jako jeho první majitelka Marie. Sužovaný osel musí projít skrz všechny lidské neřesti. Ačkoli je bezmocný, přijímá svůj osud s noblesou. Díky Bressonově nekonvenčnímu přístupu ke kompozici, zvuku a vyprávění se z tohoto prostého příběhu stává dojemné podobenství o čistotě a transcendenci. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (75)
FIlm je silný, originální, jemně syrový počin, je určitě potřeba ho vidět, protože je z těch, které neodezní. Zároveň míním, že se v něm Bresson, snad že příliš stržený svými záměry a fascinací, dopustil mnoha přehmatů a hrubých neodhadnutí účinků. Ono se mu to ostatně stávává. *** Tady jako byl mj. příliš zaujatý pro explicitní sdělování. Snažné, nápadné předvádění něčeho, co máspíš jen mimoděk, nenápadně vyzařovat, aby to právě bylo samo sebou, jako by už přestřelovalo vysoko nad záměr, a zapříčinilo i neuvěřitelnou spoustu filmové fušeřiny, která ruší a ještě více podtrhuje, jak úporně se tu simuluje přirozená a magická spoluúčast nepochopitelné krutosti (mladík, boháč ad.), útrpné snášenlivosti (Marie) a pokorného přijímání (Baltazar) na žité, lidmi a zvířaty nevyhnutelně sdílené realitě pracného venkovského života. *** Nelogické, nenavazující a místy vyloženě protismyslné střihy a nedotažené doplňující se záběry téže scény vadí a vytrhují z vnímání filmu především (například když v jednom záběru sledujete unikající konec řetězu a v dalším vidíte, že visí od stojícího zvířete, není napjatý a má metr vůli, než by se vůbec hnul - a ne, není to záměr, je to hrubá chyba). Neustále tu takovými nedůslednostmi prosvítá zfušovaná filmařina, přivádí se do vědomí, že je to neprecizně vyhotovený film, příliš vychtěný film o jakoby nefilmové, nekašírované skutečnosti. *** Efekt je ale přes toto rušení výjimečně silný, protože co chtěl Bresson zachytit, se samovolně vyjevuje a vyzařuje z filmu o rovinu výš. Silné momenty vyplývají nakonec z toho, že sledujeme oslíka, který zůstává dojemný a přirozený tak jako tak - nikoli jako snášejícího tu podivně spletitou, uhrančivě nepochopitelnou a bolestivou smyčku upachtěně předváděné venkovské morálky, ale že prostě začneme i díky chybám v provedení čím dál intenzivněji pociťovat, že oslík se především stal trpnou obětí natáčení tohoto snímku, a prožitek je o to mocnější, chápeme-li, že tady už zvířeti nemohla nic ulehčit ani ta chvilková náklonnost některé z postav, neboť ty zde, na této rovině, už neexistují. Oslík je na to sám, zneužitý dvojnásob, jednou jako postava v příběhu, podruhé, možná tvrději, při natáčení. Netvrdím, že to tak bylo, tvrdím, že ta interpretace funguje a mocně působí, protože se jedná o téma filmu, které je vyzračené a odzrcadlené i v dalším plánu, a film vás sám vede k tomu na oslíka takto nahlížet. *** Rozhodně zajímavý zážitek. *~~ ()
Symbolika lidských hříchů je tou nejsilnější i nejslabší stránkou balady o oslovi. Nepředvídatelně utahuje smyčku kolem titulního zvířecího hrdiny i jeho teskně smutné majitelky a kamarádky, zároveň se ale chtěným obrazům podřizuje tak bezvýhradně, že motivaci charakterů staví jen do hrubé osnovy a často i za hranu uvěřitelnosti. Navíc to není poprvé, kdy hlavní postava Bressonova příběhu většinu scén buď smutní nebo trpí a jakkoli jsem zastáncem toho, že se stejné téma dá zpracovat mnohokrát a přesto pokaždé jinak, v případě tohoto trýznivého námětu to vidím přesně opačně. Nejsilnější dojmy tak paradoxně zanechává záludný Gérard. Jeho představitel François Lafarge je bez přehánění hypnotický a je škoda, že se své první roli už v kariéře nepřiblížil. ()
Film který na mě zapůsobil podobně jako Lynchův Sloní muž - jemný, ale tak moc bezútěšný... Těžko se mi hledají slova, není ani dost dobře možné vyzdvihnout nějakou jednotlivost, vše má své místo - nádherná hudba, výběr herců i odvaha postavit do čela příběhu osla - - - na film je třeba se soustředit, pokud se do něj ale dostanete, budete bohatě odměněni. Jsem rád, že jsem se s Bressonem seznámil poprvé pomocí tohoto filmu, zařazuji jej do své TOP10... a hodnotím ultimátně - 10/10 ()
Zdrcující snímek, v němž každé gesto a skutek váží bezmála tunu a vše je vrženo na diváka (podobně jako na hřbet Baltazara) s nemilosrdnou vahou a silou. Vůbec v Bressonových filmech vystupuje do popředí jedno pravidlo, které se v jeho tvorbě prosazuje především od počátku šedesátých let. Ústředním motivem je velké zlo, avšak nahlížené vždy z pozice dobra. To však nezasahuje, nechává ději volný průběh – je vlastně dokonale bezmocné. Ať se již bavíme o Utrpení Johanky z Arku, Marie v Baltazarovi, či o extrémně krutém osudu Mušky. Hlavní postavy nejen, že zažívají velkou bolest, ale nakonec jí skoro bez výjimky podléhají. To nicméně neznamená, že by byl Bresson nějaký krutý sadista. Na poskvrnění něčeho čistého (povětšinou mladé dívky jako symbolu nevinnosti), ukazuje skutečnou zvrácenost a nebezpečí (mnohých aspektů) světa. Ve své nedůtklivé těžkomyslnosti a absolutní absenci humoru (v níž by si mohl potřást ruce třeba s Bachem, Kierkegaardem či s Andrejem Tarkovským), nechává tam, kde by jiní mávli rukou, doznívat lidské skutky v dalekosáhlých rezonancích a následcích. Každý čin má podle něho nesmazatelnou stopu v dějinách lidského života i světa a každý může vést ke svému „absolutního“ dovršení. Jestliže například nějaká postava příliš holduje alkoholu, je pravděpodobné, že v opilosti dříve nebo později nad sebou ztratí kontrolu a někomu ublíží. Tam, kde by jiní tvůrci viděli v rebelovi z Baltazara osvobozené mládí, tam Bresson upozorňuje na zničený život hlavní hrdinky - mladík si bere, aniž by vracel cokoliv zpět – avšak v autorových očích musí být vždy to, co je vzato, jinde navráceno – protože jinak bude to „něco“ chybět a způsobí bolest, pocit ztráty - jedním slovem vzniká zlo, které vždy klíčí v sobectví. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Bressonovi filmy vlastně povyšují kauzalitu na tu opravdu nejzákladnější jednotku filmu a potažmo na princip fungování celého světa a to ve velmi nekompromisním duchu. Celkově je Bresson velmi podivný pavouk a výsostně originální autor. Je bytostně minimalistický/skromný a má zajímavě "roztříštěný" styl natáčení. Realitu zobrazuje po kouskách, natáčí většinou v detailech, bez ustavujících záběrů – takže mnohé jeho obrazy zpočátku nedávají smysl, nejsou příliš přehledné, není jasné ani místo, ani čas dění – časoprostor u něj krystalizuje pozvolna. Velmi nezvyklé a divácky nevděčné je i jeho vyhýbání se plynulé akci – tomuto napomáhá již herecký přednes, jež je v jeho filmech zpravidla škrobený a účelně nevýrazný. A když už se k nějaké té akci schyluje a není vyhnutí, Bresson ji prostě od-dramatizuje tím, že například do obrazu vůbec nevloží těžiště událostí – když například proti sobě vyjíždějí rytíři v turnaji v Lancelotovi od jezera, místo toho, aby nám Bresson ukázal v trysku koní rytíře padající na zem a rozlámaná kopí, jsme častěji svědky krále, který kouká s Gawainem ze strany na stranu jak "nevidění" rytíři bojují, či koňských nohou, které hrabou písek. Je vlastně skoro k neuvěření, že takto „kusý“ styl natáčení nejen, že dokáže diváka emocionálně zasáhnout (na mne jeho filmy působí většinou jako silná katarze), ale je také hodně zvláštní, že tato roztříštěnost "nezavazí" plynulé kauzalitě. Naopak - žádná věc, byť sebemenší, se zde neztrácí - každá je nakonec užita pro celkový význam díla. Vše výše řečeno je už samo o sobě hodně unikátní a vlastně z určitého hlediska také obdivuhodné. Neboť v umění, které je tak závislé na financování všemožných i nemožných organizací, je každé vítězství tvůrčí svobody nad obecnými konvencemi nebo zavděčení se divákům výhrou. A to nemluvím o důležitých etických otázkách, které z děl Bressona přímo čiší i jeho odvaze prezentovat vlastní stanovisko. Obojí (jak etické otázky, tak jasně vyjádřený autorův názor na svět) totiž v současných „artových“ snímcích až bolestně absentují. () (méně) (více)
Súťaž o najroztomilejšie filmové zvieratko histórie kinematografie vyhráva....oslík Baltazar....za ním v tesnom závese Jurášek a po ňom na bronzovej pozícii psík pána Umberta D.. Nechcem byť sentimentálny, pretože ani Bressonov film a jeho zábery na nášho oslíka sentimentálne nie sú (a ani ten záver), ale kedy mám dať plný počet, keď nie filmu, kde mi hlavný hrdina tak neuveriteľne prirástol k srdcu. Áno, film má aj iné kvality, ľudská vypočítavosť a zloba verzus zvieracia naivita a inštinktívnosť, skvelo vykreslený život na francúzskom vidieku a mentalita ľudí, ale ten pravý náboj je proste v jeho očiach a vždy pri pohľade na ne máte pocit, že tú všetku ľudskú "prirodzenosť" okolo neho vníma a chcel by s tým niečo urobiť, len na to nemá prostriedky rovnako ako filmový divák, ktorý musí pasívne vnímať kruté osudy filmových hrdinov zo sedačky kina. Podľa najnovšieho rebríčka naj filmov histórie niekde veľmi vysoko.... ()
Galerie (24)
Photo © Svensk Filmindustri (SF)
Zajímavosti (12)
- Balthazar bol nevycvičeným somárom, čo prácu Roberta Bressona veľmi komplikovalo. (Bilkiz)
- Mladičká neherečka v hlavní roli Anne Wiazemsky se později stala oceňovanou spisovatelkou. V knize Holčička (2007) vzpomíná právě na spolupráci s režisérem Bressonem. (Zdroj: FNŘ 2010) (hippyman)
- Střihačem filmu byl Raymond Lamy, veterán francouzské kinematografie, který se poprvé podílel na střihu v roce 1931. V letech 1956 až 1971 Lamy stříhal všechny Bressonovy filmy s výjimkou filmu Procesu Jany z Arcu (1962). (classic)
Reklama