Děti

Deti nie sú až taká ťažká sociálna depka, ako sa všade vraví. Minimálne nie je ich závažný obsah tak depresívne natočený a možno tento fakt bude vnímať Vojtek ako kritiku, pretože zrejme chcel v divákovi vyvolať nepríjemnejšie stavy. Väčší problém je ale inde, totižto jednotlivé príbehy nie sú tak dejovo zaujímavé, ako by byť mohli. Radosť zo sledovania potom preberá hľadanie spoločných motívov, ich porovnávanie a rozdiely medzi epizódami. Motív lietania, klietky ako väzenia a tak veľmi podobne sú v každej zo štyroch poviedok poňaté ináč. Tie však až na jednu výnimku nemajú poriadny koniec, ale to je tiež výčitka skôr z tých subjektívnych. Tá objektívnejšia sa bude zrejme týkať pomerne amatérskeho herectva väčšiny zúčastnených. (11.11.2014)

Jedna hviezdička je pre mňa za odvahu to dopozerať. Druhá, je za detských hercov. Dať toto na záver festivalu Cinematik, kedy normálny človek čaká, že na záver príde najcennejší film festivalu - napr. jeden z ocenených, dostane peknú bombu do ksichtu v podobe tohto "filmu". Jaro Vojtek by sa mal radšej držať dokumentárnej tvorby. Z dielne VŠMU som ešte nevidel jeden kvalitný hraný film. A tento počin je toho ďalším dôkazom. (27.09.2014)

Ja netlieskam, ale lámem palicu nad SK filmami. Ešte jeden podobný film a môžem si dať rovno oprátku. Umelecky hodnotný film zrejme musí byť depresívny, bez dialógov (ak aj dáke sú, prajete si, aby radšej neboli) , bez východiska a pokiaľ možno bez deja. Pardon, ale aj divák má svoje mantinely. A na ten sa môj práve narazilo. Na ďalších pár rokov preto tunajšiu produkciu radšej vynechám. [9. MFF Cinematik, Piešťany 2014] (25.09.2014)

Méně je někdy víc. "Jenom" soubor čtyř povídek provázaný velmi volně motivem nukleární rodiny, ale Jaroslav Vojtek v každém okamžiku přesvědčuje, že přesně ví, kdy pozorovat z povzdálí, kdy přejít na detail, kdy dynamicky rozhýbat mizanscénu a kdy jí naopak zmrazit. Film, který se ke svým postavám dostává bez zbytečných slov, dokáže všední situace měnit ve zneklidňující momenty, nebojí se fragmentu, náznaku, ani velkých lyrických point. Jasným vrcholem skoro mlčenlivý sněžný Maratón (takhle nějak se má točit sociální melodrama bez náznaku falešnosti). Ne vždy dotažené k perfekcionismu, ale ani jednou za hranou vkusu. Působivé, komisní, syrové i nevlezle vtipné, empatické a tvrdé. Společně s Cestou ven jasný "federální" film roku a důkaz, že přechody dokumentaristů k hraným filmům jsou způsobem, jak se dorovnat zahraničním trendům. (15.10.2014)

Čtyři povídky ze syrového života reality. Zajímalo by mne, zda se jedná skutečně o hranou režii... například: pokud chlapec v úvodní scéně zahrál autistu a sám tímto problémem netrpí, jedná se o vynikající práci. Pokud ne, tak už je práce na pomezí s dokumentem a je ještě ve své podstatě brutálnější. (10.05.2015)