Intolerance

Abych tak parafrázoval text distributora, nedokázal jsem z plátna číst všechny složité významy a střídání časových rovin mě sice nemátlo, ale zdálo se mi dost nezvládnuté. Tím chci říct, že co unese zvukový film, nemusí unést film němý, který si musí pomáhat mezititulky. Mezititulky děj přirozeně rozkouskovávají, ale pokud je jich moc, taky pěkně brzdí a rozbíjejí. Tady se to ještě násobilo se čtyřmi dějovými liniemi napřeskáčku gradujícími přes tři hodiny.... no abych nezdržoval dlouho, je to víceméně utrpení. Přesto jde o objektivně mírně nadprůměrné dílo... (17.12.2011)

Epický monument z rané éry nového umění, nikoliv však vytesaný do kamene, nýbrž zachycený a navždy zvěčněný na filmovém páse. Griffith svým modernistickým přístupem ke kinematografii nejenže předčil svou dobu o celé roky (viz. unikátní práce s kamerou, paralelní montáž, střihová dynamika), ale především stvořil dílo s nesmírným humanistickým poselstvím navzdory tomu, že jeho obsah je totálně anti-humanistický. Nejvíce se mi líbily pasáže babylonské (velkolepé!), ale i ty o osudu Ježíše Nazaretského, tragédii Bartolomějské noci a výjevech z "moderní doby" mají obrovskou sílu (zvlášť ve skvělém montážním provedení). Přesto, že jednotlivé linie vypráví o různých epochách a každá o něčem jiném, dohromady Intoleranci spojuje strhující myšlenka zachytit stejnou nesnášenlivost napříč věky. A leč může působit poněkud těžkopádně, téměř megalomansky, právě to ji činí nesmírně komplexní. Pokud existuje pomyslný vrchol toho, co se dá v oblasti filmu dosáhnout, pak je to v mých očích právě Intolerance. (08.08.2023)

Symbolismus rozhodně není ve filmu nic nového, vždyť jeden z průkopníků filmu, Georges Méliès, byl tím, kdo do filmu právě tohle vznesl, ale byl to D. W. Griffith, kdo to dovedl k dokonalosti. Závěr jeho geniálně rozporuplného eposu "Zrození národa" toho byl důkazem, snímek "Intolerance" v tom pokračuje, kdy žena houpající kolébku je nádhernou ukázkou takové filmové metafory. Ať se děje, co se děje, život pokračuje. I když jsou na sebe lidé hnusní, pořád mají naději. Naprosto úchvatná je forma vyprávění, kdy se prostřídávají čtyři různé příběhy, což byl také důvod, proč byl film pro tehdejšího diváka příliš náročný. Přeskakování mezi příběhy mátlo. Co si budeme povídat, diváci s tímhle stylem vyprávění mají problém i dnes. D. W. Griffith ale opět ukázal svou genialitu a schopnosti hrát si s mladým médiem, kterým film byl. To, co je předváděno s kamerou, se střihem, s narací, ale i s efekty, to jsou prvky, které jsou platné doposud. Mimochodem, i mezititulky zaujmou svou propracovaností, stejně jako odhalená ňadra, která později rozhodně nebyla samozřejmostí. Věrnost zachycení doby u historických příběhů je až dech beroucí. (18.01.2014)

Intoleranci jsem viděla až po Zrození národa, ale u mě to zafungovalo naprosto opačně. Zatímco Zrození národa byl komerční hit, mně se moc nelíbil. Intolerance měla ještě větší ambice, ale nenaplnila je a nebyla moc úspěšná. Zato mi se líbil tento film mnohem více. Určitě se jedná o zásadní dílo kinematografie, takže každý, kdo do toho chce trochu kecat, by Intoleranci neměl minout. Na můj vkus sice na němý film dost ukecaný (množství vysvětlujících mezititulků), ale i tak dobrý. Zase inovace co se týče stylu točení, techniky, po technické stránce na svou dobu dost dobré. Příběhy silnější i slabší, ale celkově nápad fajn. Na začátku nám Griffith vysvětluje, kde se příběh odehrává, pak s tím přestává a to nahrává tomu, že příběhy začínají splývat a říká nám to jediné: zlo je stejné v každé době. (15.06.2013)

"INTOLERANCE, BURNING AND SLAYING." ------------ Toto je megalománia prvej triedy, dámy a páni. Metropolis, nech je akokoľvek monumentálny, sa na tento takmer 200-minútový historický opus s najkolosálnejšou kulisou v dejinách filmu a najopulentnejšou rekonštrukciou Bélšaccarovej hostiny vôbec nechytá. Ani trochu. (05.10.2018)