Sicario: Nájemný vrah

Nothing will make sense to your American ears, and you will doubt everything that we do, but in the end you will understand. Villeneuve jede! Objevil se přede mnou jako blesk z čistého nebe, který sebou přinesl návrat drsné, kanadsky studené detektivky, pak málem vypálil zrak i mozek mnohovrstevnatým a metaforickým Nepřítelem a teď přichází se svým příspěvkem k Drogové válce v Mexiku ve formě thrilleru. A že je to řádně těžkotonážní a podmanivý příspěvek, to už není žádné překvapení. Postava znovu dechberoucí (výkonem i vzhledem) Emily Blunt funguje jako návnada vhozená do říše nemilosrdných dravců a divák se s ní tak může pevně ztotožnit, protože se díky brutálně temné atmosféře a jen pomalému odkrývání stínů cítí podobně. Výborné metoda vyprávění příběhu, kdy může člověk spolu s hlavní postavou objevovat vše v stejný čas a postupně tak stejně jako jí, začne dávat smysl dění na obrazovce i jemu. A začne si uvědomovat, že tahle válka není ani trochu černobílá, ale nejtmavší šedá jaká jen může být. Hlavní zvrat filmu a celé jeho řešení není sice příliš nečekaný (hlavně pokud člověk viděl trailery), ale stále působí velmi uspokojivě. A závěrečné zúčtování opravdu zvýrazňuje morální ambivalenci i jakousi nedostatečnost všeho, o co je usilováno. Mimo výborné Emily si film jasně krade pro sebe hlavně Benicio del Toro, který dokáže přepínat od sympatického mentora k děsivému, vždy klidnému démonovi jako málokdo. A CIA archetyp arogantního agenta nad věcí zvládl Josh Brolin skoro stejně výborně. Oba ostřílení válečníci fungují pro nás i pro Alenku jako nejednoznační, ale (snad) spolehlivý průvodci šelmou drogového podsvětí. Kdo dokázal ale z této šelmy udělat opravdu nezapomenutelný, tísnivý, nekompromisní, atmosférický a depresivní 2hodinový výlet je kameraman Roger Deakins ve spojení s skladatelem Jóhannem Jóhannssonem. To co oba v bezchybném duetu audiovizálu předvádějí, podpořeni střídmým a funkčním střihem a prací se zvukem, je něco naprosto vyčerpávajícího a nádherného. Průlety kamery nad vyprahlou, nekonečnou pouští, jen čekající na to, aby pohltila kohokoliv, kdo se do ní odváží, průlety nad Juarezem, nejděsivějším městem na zemi (jakkoliv to už nemusí být v současnosti úplně aktuální), výborně zakomponované do celkové scény průjezdu ozbrojeného konvoje, která je z mého pohledu ta nejvypjatější, nejvygradovanější a nejatmosféričtější scéna min. za rok 2015, statické použití kamery při noření se vojenské jednotky do symbolického i doslovného moře temnoty, a mnoho jiných dokonalých záběrů (včetně nejlepšího využití infrared a nočního vidění za velmi dlouhou dobu - scéna v tunelech je skoro stejně perfektní jako scéna v Juarezu !!!) - to vše Deakinse přímo vystřeluje směrem k Oscaru, nebýt toho že si ho zase nejspíš ukradne Lubezki. A stejně tak Jóhanssona k jeho vlastní sošce, protože každou takovouto nádhernou, ponurou scénu ještě znepříjemňuje svým přímo žraločím využitím temných smyčců a ambientních zvuků a dunění, vytvářejících pocit, že se člověk dívá na vysušené, nemilosrdné a neodpouštějící peklo. A to peklo se dívá zpět na něho. Film roku. 10/10 PS: Ten soundtrack je opravdu hrozivě černočerný, ale přesto ho nejde přestat poslouchat! (23.12.2015) (méně) (více)