Hostinec „U kamenného stolu“

Když jsem byl asi sedmiletý jinoch, už tenkrát jsem měl svoji topku zamilovaných filmů, mezi nimiž byl Hostinec U kamenného stolu, Švejk a Sanitka, možná ještě Tři veteráni. V podstatě se nic nezměnilo, všechno jsou to pro mě pořád klasiky. Karel Poláček měl vytříbenou češtinu, která se nádherně odrazila i ve filmu. A ty dialogy, to je prostě krása a originalita autorovy mluvy. Tenhle film nezestárnul, naopak, dokáže mezi novodobými rádoby komediemi velice příjemně pobavit a svým jemným a vkusným humorem pohladit. Škoda, že Josef Gruss nenatočil už nic dalšího, měl na to sakra talent, který ale zase využil jinak, byl herec, skládal filmové šlágry (třeba kultovní Slunečnici, Jen pro ten dnešní den a mnoho dalších), nebo napsal scénář k neméně kultovnímu Kristiánovi. Hostinec U kamenného stolu navždy zakotvil v mém srdci i se spoustou postav a postaviček, včetně ústřední dvojice Rudolfa Hrušínského a Svatopluka Beneše. Nezapomenutelný je i Jiří Plachý v roli potulného herce a jeho výrok : "Ženo, tvé jméno je faleš!!" :D (12.01.2021)

Idylka v československé kinematografii pomalu končí a pokud bych dějiny vnímal jen skrze to, jak se točily filmy, řekl bych:"Dobře tomu tak." Za pár let se objeví celá řada nových, kvalitních filmů, které budou výrazově a především tematicky bohatší. Jen pramálo filmů z předchozí éry nedýchá přespříliš idylickou atmosférou, jen málo filmů nectilo povinnost skončit šťastně, nejlépe svatbou... Hostinec nebyl jiný, standardní až standardizovaný. Slabé ***. (09.01.2009)

Další z filmů-mezníků uzavírá nejlepší českou dobu XX. století - první Československou republiku. Stává se tak způsobem, který zřetelně překonává i tak pozoruhodnou literární předlohu nacistické oběti - spisovatele, novináře a přítele bratří Čapků Karla Poláčka. Skvěle, do posledního dosažitelného detailu postižena je atmosféra někdejších výletních-lázeňských hostinců i maloměst tak příznačných pro vnitřní klima prvorepublikové společnosti a tak důležitá pro děj i vyznění díla. Humorný motiv, daný vzájemně se propojujícím čtvercem čtyř mladých lidí, odkazuje i na ostatní Poláčkovu tvorbu (EDUDANT A FRANCIMOR, BYLO NÁS PĚT), ale také na nejlepší část tehdejší české filmové tvorby. Rudolf Hrušínský i Svatopluk Beneš tu hrají jedny ze svých vůbec nejlepších filmových rolí. Formálně starým tvaroslovím (nejvíce je patrno ve scénách s Jiřím Plachým, v scénách se svatebními hosty nebo v neuzavřeném chlapeckém kuličkovém duelu obou bratří a následném happy endu) prosvítá současně film nové doby. To k lepšímu poznamenává i výkony starších herců (Neumann, Šejbalová, Rašilov, Plachý). Za zmínku stojí i výkon Václava Špidly v nezapomenutelné úloze samozvaného maloměstského dandyho Gastona. I po letech film pohladí na duši. (20.10.2007)

Já upřímně miluju český jazyk.... A upřímně obdivuju každého, kdo s ním dokáže zacházet originálním způsobem... To přesně Karel Poláček dokázal a jde ke cti filmařů, že ten úžasný jazyk dokázali bez jakéhokoliv momentu trapnosti či nepatřičnosti převést do filmové adaptace.... Takhle nějak se mělo zacházet s Proč bychom se netopili a mohl z toho vzniknout jeden z nejlepších českých seriálů všech dob.... (15.01.2010)

"De se, kam se chce…" Dialogy Hrušínského s Benešem ve třetí osobě jsou docela vtipné. "Okolnosti velmi roztomile s hlubokými očima a s dolíčky ve tváři" dovedou vše k miloučkému finále, ale jinak mi ten děj a některé dialogy přišly až trošku jalové. A ona až moc bezstarostná atmosféra mi vzhledem k jedné ze zápletek (zamilovaná Šejbalová a nešťastný/opuštěný Rašilov) přišla poněkud nepatřičná. Uznávám ale, že ve filmu zazní i několik vtipných hlášek. „Dyndera! On Loudí!“ v podání Růženy Šlemrové alias paní Dynderové mezi ně patří zcela jistě. (26.02.2023)