Padesátka

"Horskou službu nevolej. Stejnak budou po Padesátce všichni na plech." Tak řádění opilé Horské služby bylo celkem zábavné, běžecké výkony herců mě taky pobavily a neplodný Famfulík rozhodně měl svoje kouzlo. Jenže to byly takové drobné epizodky v tom drsném horalském příběhu, který mě vůbec nevzal. Snad ještě to věštění z kančích střev stálo za zmínku, ale vyhánění mrazu z duše dam za zenitem mladým klackem mě až tak moc nebavilo a nejhorší na tom bylo, že mi nikdo řádně nevysvětlil techniku soulože v krmelci, protože na tuto informaci je i strejda Google skoupý. (22.11.2016)

Znatelně roztříštěná snaha skloubit dva žánry, respektive je slepit ve fungující film, která se ovšem vůbec nedaří. První zhruba polovina podařeně baví jak v přítomnosti i ve vzpomínkách hrdinů, ale jak se v druhé půlce začne řešit něco vážného, nedej bože se tvůrci snaží o nějaké hlubší drama, tak žalostně selhávají. 50 % (03.05.2016)

Očekával jsem komedii typu Snowboarďáci, která se přiblíží až něčemu jako Babovřesky. Naštěstí jsem byl mile překvapen a zase pochválím Kolečka, který se stává velkým scénáristou. Kotek vykročil dobrou nohou a doufejme, že mu to zůstane. Film má dobrý námět a propletenec událostí se rozplétá logicky s příjemným humorem a kvalitními hereckými výkony. Po herecké stránce vsadil Kotek na jistotu a vyplatilo se. Horalové i Pražáci se vtipně doplňují a zejména humor z hor je drsnější a někdy i černý a tady to přesně sedne. (13.03.2016)

No toto, zde zas děs a hrůza, přitom Padesátka v žádném případě není špatný film. A to v obou polohách, jak v komedii (většina stopáže), tak v dramatu, do kterého se závěr překlopí tak přirozeně, že vypadá jako cosi, ze severské produkce (Islandské komedie, nekomedie). Mimochodem, filmu vyloženě svědčí kvalitní herci, kteří mají ve scénáři vepsán humor, který je místy krásně černý a drsný a naštěstí se mu nedaří překlopit sebe sama do trapnosti (tenhle námět už měli koneckonců přezkoušenej jako divadelní hru). A závěr, který se stane dramatem je možná pro někoho příliš rychlou změnou žánrou, ale perfektně rámcuje načatou atmosféru. Něco tak zábavného z horského prostředí tu nebylo od Cimrmanovského Vichru z hor. (13.07.2016)

Na startu padesátého ročníku krkonošské Tříkrálové padesátky je početné pole běžkařů. Příběh se věnuje jen dvěma z nich, Jurovi a Janovi, přičemž drtivá většina děje se odehrává mimo trať, konkrétně v horské hospodě horala Pavky Bulána, svérázného samorosta značně srostlého s horským prostředím i naturelem, co s obsesí sobě vlastní ctí tradice závodu, a který svého syna Juru ustavičně plísní a peskuje za to, že nebyl schopen letošní závod dokončit. Ten trpí "vysokohorským" přetlakem semene, když s oblibou klátí na netradičních místech místní padesátileté feny, což se mu i vymstí. Do osudů figurek zasáhnou nejen nečekaná a postupná přiznání a odhalení, čímž se vzkřísí vzpomínky na příjemnou i nepříjemnou minulost, ale svému dostojí i negativní věštba z hrníčků, která má jedné z postav přivodit osudovou smrt. Číslo padesát hraje ve filmu svoji ne nepodstatnou roli. Ačkoliv debutujícímu Kotkovi chybí do této číslovky hodně let, projevuje se na režijním postu jako starý mazák, který si s problematickým scénářem Petra Kolečka v převážné většině ví rady, akorát nedokáže filmu dát permanentní směr. Nejméně do poloviny je film originálně a svěže nahláškovaný, postav přibývá, jejich osudy jsou postupem času nečekaně provázané. Zavítá se i do jejich retro vzpomínek, které koketují s groteskou. Jenže děj se zasekne v horské hospodě, zkazí se počasí, ve statickém ději o třech postavách v popředí (Pavelka-Prachař-Taclík) začne přibývat vážnějších momentů, které by potřebovaly i samostatnější i obšírnější rámec rozboru, na který není čas. Většina herců pochopila, co po nich režisér chtěl. Zradil je často zvuk, který nekvalitně, ne vždy srozumitelně, reprodukoval jejich repliky. Taclík je o 11 let mladší než Cibulková, přesto hraje jejího syna. Tomicová s Malým vytvořili manželský pár, není tajemstvím, že jsou manželé i ve skutečnosti, herec Dulava hraje postavu, která se ve filmu jmenuje Dulava, Stašová nadabovala místní handicapovanou ženu, do jejíž tváře nepohlédneme. Scénář nepředstavoval vrchol scenáristické práce, hlavně ne všechno se dokonale promísilo, aby vytvořilo kompaktní celek. Divadelní i televizní minimalismus záhy v plné míře prosákl do dějových rovin, které vytahoval velmi neotřelý režijní přístup. Nechyběl cit pro obrazové ztvárnění, horská krajina je pečlivě romanticky zasněně, nevyzpytatelně nebezpečně i příjemně temně nasnímaná. Docela by mě zajímalo, do čeho by se Vojtěch Kotek režijně pustil příště. 60% (29.04.2016)