Janosik. Prawdziwa historia
Jánošík - Pravdivá história
Janosik: A True Story
Scénář:
Eva BorušovičováKamera:
Martin ŠtrbaHudba:
Antoni Komasa-ŁazarkiewiczHrají:
Václav Jiráček, Ivan Martinka, Michał Żebrowski, Sarah Zoe Canner, Maja Ostaszewska, Katarzyna Herman, Táňa Pauhofová, Danuta Szaflarska, Marian Dziędziel (více)VOD (1)
Obsahy(2)
V našem příběhu poznáváme Jánošíka (Václav Jiráček) jako vojáka Rákocziho vojska. O pár let později ho vidíme v císařském vojsku, kde hlídá vězně u správce Bytčianského zámku Krištofa Ugronoviča (Marián Labuda). Jednoho však neuhlídá, nebo spíše uhlídat nechce... Je jím dávno pronásledovaný zbojník kapitán Tomáš Uhorčík (Ivan Martinka). Další zimu tráví Jura doma v Terchovej. Uhorčík si ho najde a přesvědčí ho, aby se přidal ke zbojníkům. Jánošík si brzy získá obdiv jak Uhorčíka, tak i některých členů zbojnické družiny. Mezitím, co Jánošík poznává zbojnický život se Uhorčík zamiluje, rozhodne se oženit a změnit svůj život. Juro se ujímá vedení družiny. Bohatým bere a chudým dává. Mezi lidmi o něm začínají kolovat legendy. Příběh o lásce, přátelství, o hledání štěstí a o osudu, nad kterým se jen těžko dá vyhrát... Příběh nejslavnějšího zbojníka, který bohatým bral a chudým dával. Stal se symbolem lidového odporu proti panskému útlaku. Lidová fantazie ho obdařila přímo pohádkovými vlastnostmi. Zázračnou silou, neobyčejnou chytrostí a odvážnými činy. I když byly dosud natočeny čtyři celovečerní filmy o Jánošíkovi, slavného lidového hrdinu příliš neznáme. Známe jen lidovou legendu o slavném zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával a kterého po zradě popravili zavěšením na hák za žebro. Opravdového Juru Jánošíka, mladíka z Těrchové, jehož krátký, ale dramatický život inspiroval generace Slováků k vytvoření legendy, přibližuje až tento nový film režisérek Agniezsky Holland a její dcery Kasii Adamik. Výpravný velkofilm vznikl podle scénáře Evy Borušovičové, která několik let studovala archivní záznamy a dokumenty. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (444)
Podle mě to není zas tak špatný. Ubírám hvězdičky záměrně to určitě, ale opravdu jen jednu. Řekl bych, že se jedná o jeden z nejvýpravnějších filmů ze Slovenské produkce a to i z dob komunismu. A z tohoto pohledu si myslim, že není potřeba tvrdě lpět na všech možných detailech a kvalitách nekvalitách, i když i výpravnost se dá zkrátit a možná i trochu víc dramatičtější nádech by Vaše názory změnily. Já tenhle vidim nějak takhle 5 je hodně 3 málo. ()
Bohatým bere, chudé mu dávají a divák se nudí. Měl jsem pocit, že každou chvíli sleduji jiný film, ale žádný nebyl dobrý. Nevzniknout dříve filmové portréty, které Jurovu čest zachraňují, skoro mi tahle zprzněnina stojí za vypuštění nějaké silně toxické sliny. Takhle (ani to) ne. 35% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Marius, sportovec, Étienne, veverysiak, siki37, Scar ()
Takto - je to asi najlepšie zvládnutý film po technickej stránke v našej osamostatnenej histórii. Nechápem tu to podpriemerné hodnotenie. Veľmi to filmu škodí. Vážení, mali by ste pochopiť, že ten film sa točil dlhých 7 rokov, že mal obrovské problémy a dlho sa zdalo, že žiadny Jánošík nakoniec nebude. Dotočil sa však a namojveru je to celé celkom dobre pozliepané (pravdaže nadupaný trailer sluboval ovela viac). Áno, dej sa mohol zameriavať podstatnejšie viac na iné veci - družina, boje, vzťahy v družine a menej na erotické scény a rôzne zbytočné bizarnosti (kde má cikáčik?). Dialógy mohli byť tiež viac prepracované (avšak ani v starom Jánošíkovi to nebola žiadna výhra), ale aj tak sa jedná v našich končinách o nadpriemer aj po tejto stránke. Hlavný predstaviteľ Jánošíka bol lepší ako som očakával a aj ostatní herci podávali zaujímavé herecké výkony. Kamera, výprava, kostýmy a celkový vizuál môže smelo konkurovať západnej produkcii, dokonca v niektorých momentoch aj priamo Hollywoodskej. Nepreháňam. Niektoré zábery kamery sú veľmi nápadité a hravé (sú však aj také, ktoré tu byť nemuseli - občas sa kamera príliš trasie, niekedy zasa príliš točí). Výprava bola na ten svoj rozpočet naozaj štedrá (uvedomte si, že jánošík stal 8 milionov $ a Hollywoodske veľkofilmy stoja 200 mil.$) a ani raz som nemal pocit, že je to lacné a televízne (kamera ten menší rozpočet vedela obstojne zamaskovať pri bojoch). Slovenská príroda je kapitola sama o sebe. Tvorcovia filmu o tom vedeli a tak nám ponúkajú pár neskutočne krásnych záberov. Hudba sa tiež strieda a cítiť v nej istú hravosť a snahu o niečo naozaj počúvatelné. Tú snahu cítiť na celom filme a ja tú snahu aj napriek mnohým chybám oceňujem. Bolo to pozerateľné, vizuálne premakané a čo je hlavné - vydržal som to celé dopozerať bez toho, aby som sa pozeral na hodinky, pretáčal či nadával, že čo to je zasa za kravinu. Malo by to tu mať jednoznačne nadpriemerné hodnotenie. ()
S odstupom času som si to pozrel a musím sa priznať, že som ten film nevnímal veľmi citlivo a dvomi hviezdičkami som mu krivdil.............Toto feministické poňatie témy má až dokumentárno-etnografický rozmer. Čomu zodpovedá aj naratívna, aj štylistická rovina spracovania. Príbeh sa nesústredí iba na Jánošíka, ktorý je neheroizovaný nielen výberom malého herca, ale aj priestorom aký sa mu v scenári pridelil. Veristickému podaniu slúži aj syžetové spracovanie diktované historickým výskumom. Jednotlivé obrazy oddeľujú dlhé preskoky v čase. Nejedná sa teda o sústredený dramatický tvar, ale o pásmo zviazaných epizód, čo neznamená, že by vo filme nebolo napätie. Štýl neustále švenkujúcej takmer "tonyscottovskej" kamery možno nazvať realizmom aj abstrakcionizmom. Útržkovitá rozlietaná kamera totižto na jednu stranu evokuje prežívanie zbojníka v akcii a ponúka nedefinovateľné spektrum podnetov. Na druhu stranu sa výsledný obraz často mení na skrumáž abstraktných šmúh a línií. V konečnom dôsledku je ale jedno ako to nazvete. Podstatný je hlboký emočný efekt, ktorý použité prostriedky vyvolajú. Pocit realističnosti je teda spôsobený ozvláštnením. A ozvláštňovať vedia len dobrí režiséri...................Uznávam, že scenár nie je najsilnejšia stránka filmu, ale v žiadnom prípade to nie je prúser. Výborné je intertextuálne šťuchnutie ku školskej historke o udavačke Aničke, ktorou sa film ticho vysmieva všetkým pravým Slovákom frflúcim na toto moderné poňatie legendy o Jánošíkovi. Rovnako môže ísť scenár proti srsti početnej skupine latentne mizogýnského obyvateľstva, ktoré nerado vidí na plátne či v telke emancipované ženy a kopec ženského čarovania. Scenáru chýba silnejší quest a nakoniec sa to trocha zvrhne do klišeovitej pravdy o bojovníkovi za slobodu. Vyrozprávané to je ale pomerne slušne. Hollandová vie svojich scenáristov potiahnuť. To už neraz dokázala. Slušne je vykreslená aj psychológia postáv.................A aby som sa vrátil k dobovej dišpute. S Jakubiskovou Bathory to má jednu dôležitú vec spoločnú. Je to moderné poňatie ikonických hrdinov u nás navyše ľudovo preslávených cez krvavé slúžkovské romány. A takáto demýtizácia u nás nikdy nebude mať úspech. ()
Galerie (54)
Photo © Bioscop
Zajímavosti (28)
- Rudolf Biermann, ktorý bol prvým producentom filmu Jánošik, po roku 2003 úplne nevypadol. Podieľal sa na nej aj pri dokončení, ale tu už bol menej prítomný. (marek.stone)
- Prerušený Jánošík zastavil čas – počas dlhej šesťročnej pauzy v nakrúcaní sa ani jeden z hercov fyzicky nezmenil, výrazne nezostarol, ani nepribral. (marek.stone)
Ženská kinematografie, plně zrcadlící svébytné ženské vidění světa, tedy to, po čem feminističtí mužové odedávna volali a upozorňovali na jeho nezastupitelnost, je dnes tu a má se čile - pro někoho snad až příliš - k světu. Před jejím pohledem nezůstávají nedotčeny ani „nejposvátnější“ tvrze tradičního patriarchalismu, k nimž nepochybně patří i jánošíkovské téma. Pro Slováky musí být vnímání a osvojování výsledku práce polského ženského režisérského tandemu o to nesnadnější, že je uchopen opravdu středoevropsky. A tak klíčovou úlohu národního hrdiny hraje Čech Václav Jiráček, jeho první lásku v Česku působící Slovenka Táňa Pauhofová, slovenské ženy mj. ztělesňují - nutno říci, že skvěle - přední polské herečky Maja Ostaszewska, Katarzyna Hermanová či Danuta Szaflarska, mezi herci se objevuje i český rocker Richard Krajčo a polský "superman" známý z filmů polského národního bájesloví Michal Zebrowski. Středoevropský čtyřúhelník dotváří i čtyřjazyčný dabing, s nímž je film uváděn do kin členských zemí Visegrádské čtyřky. V této souvislosti se logicky nabízí srovnání s klasickou slovenskou verzí Pala Bielika. Z tohoto hlediska obstojí výstup polského filmařského feminismu víc než dobře a současně zpětně pozitivně zhodnocuje dnes již klasický Bielikův koncept. Ve slovenském případě vítězí obsahově i v pojetí legenda nad sporou skutečností, která přesto do filmu vniká a sošnému – výbornému – Kuchtovu Jánošíkovi propůjčuje řadu zlidšťujících prvků. V polském případě zůstává hlavní osou sporá realita, která se neobejde bez folklórních prvků důsledně slovenských, ale pro oživení i doplnění děje využívá v mnohém rovněž prvky legendy. Odlišnosti ve výchozí optice mužského a ženského vidění přesto – soudím, že k prospěchu věci - zůstávají. Podobně jako v naprosto odlišném – rovněž feministickém – filmu CHARLOTTA GREYOVÁ do popředí vystupují intimní momenty a duchovní i obyčejový svět rustikální společnosti jánošíkovské doby. Asi víc, než režisérky i scénáristka Eva Borušovičová (narozena 1970 v západoslovenské Levici, ale národností Češka), mj. rovněž filmová režisérka a slovenský vklad do společného projektu, chtěly, pronikla do tohoto JÁNOŠÍKA poetika cyklického venkovského roku pozdního feudalismu, upomínající pro změnu na klasické dílo české spisovatelky česko-slovenské vzájemnosti Boženy Němcové BABIČKA. Zhruba v polovině filmu toto vidění téměř rozbíjí jánošíkovský příběh a relativizuje jinak pozoruhodný a až monumentálně působící trojautorský rukopis díla. Silným momentem je naopak výrok další klíčové postavy filmu Barbory, Jánošíkova pozdě nalezeného, avšak nenaplněného smyslu i výhledu dalšího života, ve výtečném podání Sarah Zoe Cannerové, začínajícího talentu zřejmě americké kinematografie hraného filmu, že je farářskou dceru neúměrně vysokého vzrůstu oproti sporým, nevysokým mužům Terchové a jejího okolí i celého údolí říčky Varinky, v níž tento severoslovenský městys leží. Tato věta vlastně legitimuje Jiráčkovu nominaci pro hlavní roli filmu a dále zpozemšťuje jánošíkovský mýtus. Oč více je na pověsti a folklóru založena větší část filmu, o to kronikářštěji vyznívá jeho závěr, který jde až do posledního naturalistického detailu. Ale ani tady, ani v intimních scénách, které rozhodně nejsou páteří filmu, jak tvrdí někteří recenzenti, nepřekračují autorky hranice vkusu a nejen ženské cudnosti a taktu. O to jednoznačněji a drtivěji vyznívá základní rovina filmu, kterou zahrnuje i Bielikův pohled, totiž jánošíkovský pocit nezvratného, osudového kroku, který se nikdy neměl stát, kroku, který smysl život nejenže nedává, ale naopak odnímá, kroku, který vede k zákonitému hrůznému předčasnému konci života. Jiráčkův Jánošík je v závěru filmu zlomený, fyzicky vyřízený muž, ztýraný právem útrpným, jak také lze eufemisticky nazvat institucionalizované brutální mučení, pro nějž je popravní exekuce vlastně vysvobozením, jak mu během blouznění našeptává lidová léčitelka, stoletá „krstná stará mama“. Slovenskému, ale i českému a středoevropskému divákovi se tak uzavírá jánošíkovský trojúhelník: po sošném bielikovském Kuchtovi a laskavě vlídném a odlehčeném poněkud letitějším – z tohoto tria herecky určitě nejsilnějším - jedinečném krónerovském Pachovi z podtatranských Hýb přichází jinošský a nejvíc pozemský jiráčkovský Jánošík, herecky především vděčná tvárná hmota v rukou svých feministických stvořitelek. Nezdá se, že by tím měl jánošíkovský mýtus utrpět. Spíše naopak. Hrdina zůstává legendou, která je v Boruševičové dikci realističtější, než by se mohlo zdát, ale současně i postavou z masa a kostí a také symbolem, naznačujícím, že slovenská společnost postupně – rychle – dozrává do svého svébytného evropského tvaru. Jen budoucnost dále doloží či naopak vyvrátí možnou nadčasovost tohoto pozoruhodného díla. () (méně) (více)