Noc v opeře

Veľmi svižná komédia, kde sa doplňuje kanonáda hlášok s komickými situačnými epizódkami. U mňa vedie až oná záverečná Noc v opere, lodná kajuta, bradatí letci a štyri postele mi ráčia odpustiť. Marxovci síce točia v podstate stále ten istý film dokola, ale vždy v inom prostredí, takže vám to začne liezť mierne na nervy až keď ich uvidíte skoro všetky. Noc v opere je jednou z ich najlepších a treba ju vďaka kadencii hlášok vidieť viackrát. Ja by som si odpustil muzikálové číslo na lodi, ale to si vyžadovala doba. Prečo je komédia z roku 1935 vtipnejšia, ako 95% tých súčasných? (25.10.2012)

Vyrůstal jsem na divadelních hrách Wericha a Voskovce, a tak je mi styl bratří Marxů velmi blízký. Ale právě kvůli W+V (o Ježkovi nemluvě) jim nemohu dát plný počet. Werich s Voskovcem dokázali obalit své komické výstupy hrou, která má začátek i konec, myšlenku (z Osla a stínu mrazí dodnes), či i vedlejší linie jsou více než vatou (měšťáci v Těžké Barboře). A Ježkova hudba může stát sama o sobě (Život je jen náhoda, tak písničku znáte, a kdo a proč ji zpívá ve Světě za mřížemi je vám dnes úplně jedno). Marx Brothers jen spojují scénky dohromady, a ač jsou často geniální, v příběh se jejich blbnutí nesloží. (14.04.2017)

"Nebylo by lepší vměstnat kajutu do kufru?" V polovině filmu jsem byl tak dobře naladěn, že jsem chtěl dát čtyři hvězdičky, jelikož to dobré, co bylo na Kachní polévce, se přeneslo i do úvodu. Nicméně okolo čtyřicáté minuty přichází úmorná čtvrthodinová hudební vložka, která později předává štafetu slabší druhé polovině filmu, kde se paradoxně nachází nejlepší scénka z celých 87 minut - stěhování postelí a jiného nábytku, kterou si osobně zapisuji na již tak početný seznam nezapomenutelných momentů v historii komiky. V tomto časovém období ale se také vrací mnou nepříliš oblíbené němé hříčky v podání Harpo Marxe, který mi ani zde nepřišel dvakrát zábavný, je mi líto. Ještě bych se vrátil ke zdejší hudbě - je sice zajímavé vidět, kde se patrně inspirovali tvůrci Simpsonových se svými občasnými písněmi, jenomže zatímco v tomto pokročilém stádiu vývoje moderního amerického humoru mají vsuvky nějaký smysl, zde by šly v pohodě vystřihnout, aniž by celek nějak utrpěl. Přesto jsou zde aspoň nějaká pozitiva, která drží příběh nad vodou prakticky až do konce - dle mého názoru se zlepšil Chico Marx, který je staršímu bratrovi vyrovnaným partnerem. Co se samotného Groucha týče, čím dál více je mi sympatická jeho ukecanost a je tak jedním z mála komiků, na kterého sedí sportovní metafora "he shoots, he scores". Myslím, že sami uznáte, že zde vypsané dvě hlášky od něj nestačí. Bohužel, abych jeho um mohl někdy plnohodnotně ocenit, potřeboval bych vidět nějaké jeho sólo, jelikož ho sourozenci s rytmikálními pasážemi poměrně brzdí. Verdikt tedy opět podobný - oceňuji průkopnické hledisko, které ale nezakryje hluchá místa. Přesto Kobylkářům, respektive Kokosovým ořechům šanci dám. "Apartmán 58, prosím pomalejší rychlostí než třicítkou." (09.06.2010)

Noc v opeře není zábavou mi nejbližší. Bratři Marxové jsou typickými představiteli příliš neurvalých amerických klaunů, a ty já nerad. Na druhou stranu představovala Noc v opeře zlom v jejich filmových výstupech, kdy se stali o mnoho méně hrubými než v jejich předchozích filmech pro Paramount (Noc v opeře byl jejich prvním pro MGM). A příčinou byl i zkušený režisér Sam Wood, známý svou snahou o dokonalé scény, čímž otupil nevypočitatelnou zuřivost bratrů. Přesto mnohé, co tady ostatní vnímají za nejzábavnější, u mě nemá stejný účinek. Pro můj vkus situace častokrát nejsou ukončeny zavčas a jsou protahovány do úmoru, byť jsem se na začátku těch vtipů též spontánně zasmál, tak na jejich konci jsem trpěl. Za nejzábavnější považuji komická hudební čísla, svižnou akrobacii a složitou choreografii masy. Slovní hříčky se pohybují na hraně jadrně nihilistického nadhledu a trapnosti vůle z neúměrného setrvávání ve smyčkách. Hvězdami klaunského pobavení na americký způsob jsou: nevyzpytatelný, hrubiánský a dobrácký zaměstnanec newyorské opery v nestálé a v nejisté pozici Otis B. Driftwood (vůdce Groucho Marx), samozvaný manažer dosud neznámého italského operního pěvce Fiorello (příjemný Chico Marx) a nespolehlivý garderobiér arogantní italské operní hvězdy Tomasso (potměšilejší Harpo Marx). Z dalších rolí: mladá, nadějná a romanticky věrná operní pěvkyně Rosa Castaldi (Kitty Carlisle), její miláček, dosud neobjevený pěvecký talent, schovaný v operním sboru, Riccardo Barone (tenorista Allan Jones), nafoukaná operní hvězda z Itálie Rudolfo Lassparri (Walter Woolf King), ze sabotážních kousků vypečené trojice nervózní šéf newyorské opery Herman Gottlieb (Sig Ruman), bohatá dědička a proto mecenáška newyorské operní scény Claypool (Margaret Dumont), nebo neústupně nedůvtipný newyorský policejní seržant Henderson (Robert Emmett O'Connor). Noc v opeře je slavnou zábavou filmové historie, která mě sice neohromí, ale ani neurazí. Nakonec jde o charakteristickou klaunskou zábavu na americký způsob (a neurvalost je tady ještě uměřená). (01.10.2021)

‎"nemůžu to přečíst, je to moc blízko...možná kdybych měl delší ruce...asi nemáte někde po kapsách paviána co ?"........................občas se to trošku míjí, sem tam něco zestárlo, ale řada věcí dodnes funguje...místy ten humor působí hodně moderně...je to dost skečovité, ale na druhou stranu ty samostatné skeče jsou stokrát zábavnější než celá ta nablblá sentimentální historka o lásce a operním snění...co mě na tom iritovalo, byly samoúčelné a dlouhé hudební výstupy...řada z nich si vyloženě koledovala o nějaký zlom nebo absurdní vyústění...nejlepší je to v závěru, kde už je divák naladěný na ulítlou notu a navíc to drží pohromadě dík jednotě místa a času...trošku mi to připomnělo finále třetí Bláznivé střely :)...koneckonců on ten humor má sem tam obdobnou bázi...dialogové nonsensové parodie a kumulativní nadsázka ( nabírání jídla na lodi, patálie v přeplněné minikajutě)... (06.12.2011)