Kill Bill

Pro ni se stalo středobodem zabít Billa, pro diváka je čirá radost sledovat to, co následovalo před i po jejím svatebním dni, který se utopil v krvi. Velkolepá pocta hned několika pokleslým žánrům, ve které se Quentin Tarantino nezapomněl bavit. Celkově je to jednoduchý příběh, nicméně rafinovaně razantní. Z usekaných končetin tryskají nadsazené gejzíry, Uma Thurman po letech v kómatu zjišťuje, že ji v břichu něco schází, i to, jak s ní zacházel jistý ošetřovatel (My name is Buck and I´m here to fuck – opravdu se nedívejte na český dabing), bitka s jakuzou je i přes několik drobných přešlapů úchvatná, dámská řež s kuchyňským náčiním rovněž, emocionální rezonance se dostavila, ač by to možná divák ani nečekal. A ten přehršel odkazů a nápadů. Pro mě neskutečně energické. Hluboké poselství snad nikdo nehledal. Ladí to rozkošně. (28.10.2016)

"Mohu říci, aniž bych se chlubil, že je to můj nejlepší meč. Kdyby ses na své cestě střetla s Bohem, Bůh bude vejpůl." Tarantino namíchal výživnej koktejl plnej klišé známejch ze samurajskejch pomst a vyslal nedostatečně mrtvou Nevěstu vytvářet hbitým máváním katanou krvavej podklad pro svou další běčkovou poctu. Takže si odškrtávám Vernitu Green i O-Ren Ishii a hodnocením vyjadřuju svou spokojenost s netradičně pestrobarevnou zabíjačkou. (12.12.2011)

Počkat si na nový film od šílence Tarantina se opravdu, ale důrazně opakuji opravdu vyplatí. Hned co jsem disk s tímhle filmem po nekonečných čekacích manévrech založil do systému, už jsem od obrazovky ani naokamžik neodtrhl oči. Jen jsem občas měl silné obavy aby mi z mechaniky nevylítla ruka či jiná ve filmu nadbytečná končetina. Zkrátka Tarantino jak má být se skvělími dialogy, skvělou osou děje a navíc i skvělím vizuálním zpracováním. Hudbu nevyjímaje. Tak už jen vydržet na druhou polovinu. (02.02.2004)

Kill Bill je určitě nejslabším filmem Quentina Tarantina. Bez diskuze zůstává, že je to bravurně natočená americká variace na kung-fu filmy, efekty a trikové scény jsou dotaženy do dokonalosti, ocenit se dá i dobře zvolená hudební složka filmu, ale pak už výčet kvalit tohoto díla končí. O kvalitách herectví se nedá příliš hovořit, když není co hrát a většina scén se soustředí jen na akci, nějaké hlubší myšlenky se nedočkáme, vždyť je to nepokrytě proklamovaný brak, umělecké ambice žádné, jen dobře zvládnutá filmařina... Ale stačí to? Zvláště když jsme u Tarantina zvyklí na novátorské postupy, vytváření či redefinování filmových žánrů, mistrnou práci s herci a scénáře, které posouvají měřítko z brakové četby na zfilmované dílo s uměleckou úrovní. Kde jsou ty skvělé filmové hlášky, které překročily hranice svého mateřského filmu a na celém světě vstoupily do řeči diváků jeho filmů? Ano, jsou tu jistě vizuálně nádherné obrazy, ale ty dnes umí (skoro) každý, (pseudo)symbolika asijských bojových umění a mystérium podivného východního příběhu o ženě (sic bělošce), již zaživa pohřbili a ona přeživšíc se začne mstít a sama samotinká v rámci krevní msty pobije armádu nepřátel. Jsou tu také výborné animované sekvence, které v duchu japonských filmů manga vyprávějí ty nejnaturalističtější sekvence filmu, které by natočeny klasickou kamerou zvedly hranici přístupnosti někam nad třicet let věku diváka:-) Pohříchu ale musím konstatovat, že tyhle kratičké mangy jsou mnohem lepší než hraný zbytek filmu. A to, i přes potoky až řeky krve, nudného a zbytečného filmu... PS: Jediná zajímavost je snad ta, že Tarantino téměř kompletně vykradl syžet francouzské filmové klasiky Nevěsta byla v černém... (22.01.2007)

Pryč je doba, kdy se točily filmy o životě. Ať žije doba, kdy se točí filmy o jiných filmech. A Tarantino je genius této nové epochy. Ukazuje nám, že citovat a vycházet není totéž, co krást. Po gangsterských Reservoir Dogs a Pulp Fiction nám opět ukázal, že umí. Jeho styl prosvitá skrze právě jmenované filmy i nový Kill Bill aniž by se dalo říci, že se napodobuje. Zatímco předchozí filmy byli založeny především na vtipných dialozích, Kill Bill má westernovou polohu filmu, kde se nekecá. Zatímco ovšem klasický western si svou pomalost a úspornost uchovává, jak v dialogové, tak v soubojové fázi - Kill Bill je jiný. Vychází s klasických honkongských kung – fu, kde když se přestane mluvit, film se teprve rozjede. Souboj je pro kung-fu film tím, čím je hudební číslo pro muzikál. Děj sice dopředu neposunuje - to ovšem nevadí, protože právě kvůli tomuhle jste na ten film přišli. Ta dokonalá choreografie, ty barvy, ta krása pohybu, dokonalý soulad Je to již otřelý postřech, že boj a tanec jsou dvě překvapivě si blízké formy lidské činnosti. Ovšem, to jak již jsem naznačila Tarantinův styl nedělá. Jeho styl spočívá především v inteligentní schopnosti citovat, aniž by měl člověk pocit, že jen opakuje, co bylo řečeno. Řeklo by se, že Tarantino vykradá celé úryvky z jiných filmů a tvoří ve pro žánru zaběhnutých klišé. Jenže Tarantino má tolik pro tvůrce důležitou schopnost ze starého vytvořit nové. Potrpí si na zajímavé hrádky se strukturou vyprávění. Užili jsme si ho již v Pulp fiction, ale Kill Bill zdá se nezaostávat. Neotřele působí i vložení celé animované, či spíše anime – sekvence. Podtrhuje tak, stejně jako ony pro kung -fu žánr charakteristické hudební vložky, ono lehce východní vyznění filmu. Cítíme však, že tu jde jen o hru. Tarantino nenapodobuje, Tarantino si pohrává s lehkostí člověka, který se na kung-fu filmy díval zřejmě pět let v kuse a teď je pro něj proto tento způsob vyjádření ten nejpřirozenější. Nevím, proč o tom pochybovat, že jde opět o další Tarantinův kultovní film. Už se těším na pokračování. (23.01.2004)