Řád

Píše se rok 1776. Dekrety císaře Josefa II. omezují moc církve a armáda je stále silnější. Svět se mění. A právě v tuto chvíli stojí proti sobě dva řády a jejich boj nemůže skončit jinak než špatně. Mladý ambiciózní režisér Petr Hvižď (tehdy se pohyboval na hranici třicátého roku života) si pro svůj celovečerní debut zvolil silné téma. Střet dvou rozdílných ideologií, které v zájmu své pravdy dokáží nakonec obětovat i hodnotu nejcennější: lidský život. O to tragičtější zůstává skutečnost, že soupeři jsou tu vlastně lidé, kteří by podle svého svědomí jednali jinak. Ale nejednají, nemohou, jedná za ně jejich řád a oni jen bezmocně přihlížejí zlu, jenž nelze odvrátit. Z Řádu je cítit jeho snaha sdělit cosi důležitého, ale nejde v něm o efektní exhibici, spíše o zaujetí. Režisér s rozmyslem představuje všechny strany budoucího konfliktu, vytváří situace a okolnosti, které v druhé polovině složí v obrazy a významy až mrazivého charakteru. Nelze samozřejmě přehlédnout jeden z největších kladů filmu, kterým je vynikající herecké obsazení. Podle logiky příběhu mu dominují výkony Marka Vašuta, Jany Preissové (tak hanebně málo využívané představitelky naší Thálie) a Jana Třísky, ale o něco působivěji vycházejí vedlejší postavy. Černým koněm je tu mladinká Andrea Elsnerová v roli novicky Barbory, které patří závěr filmu i morální vítězství. Ona je nakonec tou jedinou, která se dokáže vzepřít všeobjímajícímu a samospasitelnému monstru, dokonalému a nelidskému: řádu. Řádu, který poskytuje oporu slabým, řádu, který ochraňuje i ničí. (12.05.2010)

Tento film nabízí, jako jeden z mála, celou škálu hereckých výkonů, od těch výborných (Preissová, Tříska) až po ty velmi špatné (Rašilov, Vašut). Dále lze vidět mnohá klišé, která když se spojily se špatně zahranou replikou, tak působily skoro jako parodie. Pak je také k vidění mnoho nesmyslných dialogů a monologů. (29.09.2006)

Na české poměry nic více než průměrně dobrý film, dotýkající se duchovní problematiky, konkrétně konfrontace poslušnosti a svědomí. V bezbožecké postmoderní Evropě pointa příběhu samozřejmě preferuje svědomí před poslušností řádu, jak jinak. Všechny oficiální postavy, zastupující katolickou církev, jsou zde ukázány jako negativní (kněz v podání Třísky, který se daleko více hodí spíše na kata v Brabcově Máji), či dobré, ale pomýlené (matka představená v solidním podání Jany Preissové či novicky Barbory, hrané Andreou Elsnerovou). Jak jinak. Závěr pak, kdy novicka na začátku mše svaté demonstruje svůj odchod z kláštera klarisek, přičemž modlitbou Otčenáše se hlásí k subjektivně a individualisticky pojaté víře, vysloveně relativizuje řeholní život. Myslím, že tento film by mohl vzniknout klidně i za komunistů, neboť je v podstatě "pokrokový" a vyhovuje nejen osvícenským, ale i demoliberálním požadavkům. Za povšimnutí stojí poměrně hrubá chyba ve výpravě filmu (odborným poradcem byl premonstrát Norbert Zeman), když pozdně barokní kněz slouží mši sv. v ornátu z konce 19. nebo začátku 20. století. A za zamyšlení stojí skutečné historické paralely, kdy kláštery za 2. světové války skrývaly Židy - zde také porušovaly své předpisy, aby zachránily lidský život (viz např. film Šarlatový a černý). (31.07.2010)

Řád sám o sobě není vyloženě převratný a k dokonalosti mu chybí mnohé, ale rozhodně se jedná o neprávem zapomenutý filmový klenot, který svou kvalitou mezi českými historickými filmy ční velmi vysoko. To nejpodstatnější, o co ve filmu jde a co film nabízí (téma řešení morálních a lidských dilemat), je zde zpracováno skvěle. Vzpomněl jsem při sledování filmu na tento citát, který zápletku dokonale vystihuje: "Tam, kde je láska, nemůže být řád. Dokonalý řád by změnil svět v pohřebiště." (Anthony de Mello) (06.02.2011)

Na produkci 90. let slušný snímek a jeden z mála úspěšných pokusů o žánrový film, nicméně v konkurenci historických děl předlistopadové éry zaujímá pouze lepší průměr. Nejlepší z polistopadových hereckých výkonů Marka Vašuta ( což neznamená, že září...), menší, ale výrazná a dobře zahraná postava kněze ztvárněná Třískou. Celkový dojem 60 %. (10.05.2007)