Provedu! Přijímač

Jelikož pisatel těchto řádků Vyškov osobně úspěšně zažil skoro v téže době, byť ve zkrácené formě jednoho a půl měsíce kurzu základní přípravy Aktivních záloh namísto tří měsíců pro budoucí VZP, ačkoliv 85% obsahu kurzu bylo shodného, tak můžu potvrdit, že dokument je v mezích možností, jež měl k dispozici, velmi věrný. Stroj času mě tak přenesl jak pár let nazpět, tak do 70. let, kdy byla hlavní část komplexu Vyškova vybudována. Samozřejmě, film mohl být víc umělecký, víc kritický, víc se zamýšlet, víc by mu slušelo poctivé syrové cinéma verité, ale lepší jedno české „drž, drž“, nežli sto „vem, vem“. (17.08.2021)

Ještě před nedávnou dobou pro mě jediná asociace na to, co je muž v zeleném, byla, že vodník. To sice pořád platí, ale vojáci chodí v zelené také. A zatímco vodníkem se člověk rodí, vojákem se stává. Ten proces je v tomto dokumentu zmapován poměrně podrobně. Pocity jsem u toho měla všelijaké. Na jednu stranu na začátku se rekruti předvedli jako banda oligofreniků, když nebyli štont pochopit rafinovaný pokyn - postavte se do čtyřstupu směrem tam, první čtyři na tuhle čáru - na druhou stranu se postupně vypracovali ke sportovním výkonům, které si zaslouží jisté uznání (něco z toho bych si docela ráda vyzkoušela). Zajímavé byly ty chvíle, kdy se vybraní uchazeči rozhovořili o své motivaci a v průběhu přípravy, když mluvili o pocitech a o tom, co jim táhne hlavou. Někteří měli zajímavé myšlenky a dilemata, někteří měli evidentně v hlavě průvan. Co si budeme nalhávat, ozbrojené složky vždycky přitahovaly větší procento magorů, jež láká pocit moci nad ostatními, který získávají možností nosit zbraň, než jiné profese. Třeba popeláři nebo pekaři tento pocit nemívají, přitom představte si město po dvoutýdenní stávce popelářů nebo týden bez chleba. Instruktoři byli někdy velmi vtipní a nejsem si jista, že vždy to bylo záměrně. Dotaz na zalíbení ve Fioně při ukázce maskování asi ano, ale z konstatování instruktora při odchodu jednoho z rekrutů, jenž začal mít morální dilema, že se sklání před tím, že se rozhodl podle srdíčka, jsem měla gaudium asi týden. Myslela jsem, že v republice je jediný dospělý člověk používající slovo srdíčko, a to Lucie Bílá. Byly okamžiky, kdy z instruktorů šel trochu strach, byly okamžiky, kdy mi jich bylo upřímně líto. Nacvičovat s dospělými lidmi jak mají vejít do místnosti a kam si stoupnout, aby nepřekáželi, bych považovala za vtip a pevně doufám, že rekruti byli zmatení jen přítomností kamery a normálně to zvládají. Zajímavá byla rovněž věta matky jednoho rekruta, která po přísaze synovi říkala - jak jste tam přísahali, že jste připraveni i položit svůj život, JÁ nejsem připravená na to, abych tě takhle obětovala. On tak člověk neuvažuje, dokud se ho to netýká, a kdo by byl ochoten obětovat svého muže, syna, bratra, otce, milence pro nějaké vyšší dobro celku? Abych to shrnula, když se dá vycvičit pes, je jasné, že se dá vycvičit i člověk. Je evidentní, že dobrý voják může být z těch jedinců, co mají něco v hlavě, protože fyzické výkony se dají natrénovat, ostatní budou dobře vycvičený tupý kanonfutr a nic víc. (01.06.2017)

Hodně zajímavý vhled do procesu přijímání branců a jejich formování v cosi použitelného pro budoucí službu v ozbrojených silách. Jednomu můžou sice občas cukat koutky při nácviku "čelem vzad" a podobných gumákovinách, na druhou stranu tohle k organismu zvanému armáda jednoduše patří. Když se člověk podívá na tu hromadu neotesaných individualit na začátku, které víceméně nemají cíl, chybí jim schopnost správně sebe sama odhadnout a pracovat týmově je pro ně neznámý pojem, a pak si to porovná s lidmi, kteří po dvou měsících úspěšně přijímač zakončují, je to rozdíl. Klackovitost je pryč, ti lidi minimálně znají své síly, mají vůli něčím projít a můžou na sebe cítit něco jako hrdost. Přitom nemyslím, že by tahle vojna někomu brala ten typ individuality, který nějakou hodnotu má. Osobně jsem zavzpomínal na mládí na Policejní akademii, kde to sice nebylo tolik "vojenské" (kromě střelnic, orientace v přírodě a podobně, kde to bylo velmi podobné), ale efekt to mělo zhruba podobný a vzpomínám na to jako na jedno z nejlepších období svého života. (27.05.2017)

Ac si o NATO a ceske armade muzu myslet cokoliv, tak tento dokument je vyborne okenko do vojenskeho vycviku na vyskovskem prijimaci. Az jsem musel vzpomenout na me zkusenosti z tehdy povinne zakladni vojenske sluzby... Nejvice si v tomto serialu vazim nezaujatosti a solidnim vykreslenim nekolika novacku, kteri stoji pred vstupem do armady. Film, ktery divakovi temer detailne predstavi prijimac, dlouho jsem nevidel tak kvalitni televizni dokument z ceske produkce. (20.05.2017)

Začíná velké chlapské dobrodružství - hra na vojáky. 1) Srovnávat s povinnou základní vojenskou službou (v mém případě jednoroční) je nepřípadné. My jsme museli. Vojáci v dokumentu sami chtějí. Ale přesto se neubráním, když vidím ten očividný rozdíl mezi profesionálními vojáky tehdy a dnes. Až mě to dojalo. 2) Zobrazený výcvik mi příliš náročný nepřipadá. Celý přijímač probíhá v příjemné až kamarádské atmosféře s moudrými a chápajícími veliteli a nároky, které berou zřetel na českou mentalitu. Nic proti tomu, ale výsledným produktem mohou být tak maximálně pořádkové síly či specialisté (například ženisté). Možná jsem ovlivněn americkými filmy, ale spíš v tom vidím pokračování švejkovské tradice v nových podmínkách. 3) Zaujala mě parádní hudba 44letého Tomáše Procházky. (26.07.2017)