Mladý muž a bílá velryba

Od Párala jsem nic nečetl, nebudu tudíž poměřovat film s knihou (dělat to je ostatně úplná blbost). Viděl jsem ale Milence & Vrahy a Playgirls, a myslím, že už dokážu poznat onu "páralovskou" poetiku. Dokonce i v těch příšerných Playgirls jsem ji cítil. Tu zvláštní atmosféru, kdy je člověku na blití (když už ne na umření) z toho všeho zkaženého a nezdravého kolem. Atmosféru, v níž se vyskytují zajímavé charakterní a bezcharakterní postavy. No, tak v tomhle filmu jsem z ní (ani z ničeho jného) necítil ani ň (slušně řečeno). A jestli mi nějaký zdejší rozumbrada bude chtít vnutit, že to byl umělecký záměr, tak na to mu můžu víte co (slušně nedopovězeno). - No ne, tak jako sorry, ale v psychologickém dramatu se dočkat jen banalit a nepřirozených dialogů... (04.04.2011)

Rozporuplné ohlasy vyvolal už Páralův stejnojmenný román autorova normalizačního pokání. Mistr literárního řemesla ovšem ani zde sám sebe nezapřel a i dnes lze diskutovat se zápalem o tom, kde začíná a končí spisovatelka rutinérská "macha" na jedné a postižení rychle sílícího normalizačního konzumismu ve společnosti gulášového socialismu, jak byl výstižně ve své době nazýván. Film měl již předem dány poměrně úzké limity a maximem toho, čeho se podařilo - a podařit mohlo - dosáhnout, bylo co nejvíce se k nim přiblížit. Řekl bych, že ve všech rovinách se této nevděčné mety byl Jirešův tým úspěšný. O nadprůměrných výkonech protagonistů tu už byla řeč (Cupák, Brejchová, Vyskočil). K Jirešově cti je nutno dodat, že i v takto ne přlíš vymezeném rámci VELRYBA vlastně obstojí se ctí - v kontextu s díly angažované normalizace (ZA VOLANTEM NEPŘÍTEL, HROCH, STÍN LÉTAJÍCÍHO PTÁČKA). Neztratila by se ani v kontextu polistopadové tvorby. Tyto konstatace však už jdou za popisovaná východiska a dotýkají se obecnějších hledisek našeho národního i státního vývoje posledních desetiletí. (24.03.2008)

Jeden z filmů, který se mi kupodivu líbí navzdory problematické předloze. Film s příjemnou hudbou, fajn exteriéry, výborně namíchanými herci... ale s páralovským stylem jsem prostě vždycky měl problém, jeho psaní mi přjde tak ulepeně osmdesátkově naplzlé, já vím, že to je odraz doby, já to chápu, ale nelíbí se mi to. Zde však výborný Cupák, Brejchová, Vyskočil i Adamovská (v tomto pořadí). Tady to malinké komediální drama z chemičky prostě dobře jede, má v sobě jogína (taky symbol určité doby) a přírodu a zlepšováky a patenty, lásku, sex a něžnosti... Je to prostě fajn film, navzdory tomu, že prvotním impulzem k němu je páralovská poetika, která mi nesedí. Divné, ale je to tak. (18.03.2020)

Páral není můj šálek čaje, tady ten příběh mi nic neříká, to už se mi víc líbil Katapult. Až moc chce vyjádřit kontrast mezi cynickým a vypočítavým světem starších a nadšením ze života mladších. Ke konci to začíná být zajímavé, když si Vyskočil nabrkne Brejchovou, ale samotný konec tento slibně se rozvíjející motiv utne, Páral jako obvykle nechá zvítězit stereotyp, asi aby to mělo patřičnou hloubku. (19.12.2011)

Snímek má skvělou atmosféru a vtáhl mě do děje. Umožnil mi ztotožnit se hlavním hrdinou a vše prožívat s ním. Takové snímky mám rád. I když knižní předloha má taky něco do sebe, tady přispěchala filmu na pomoc i nádherná scenérie (jak ta průmyslová část, tak i samotné Labe a domek Břéťových rodičů) a v neposlední řadě překrásná hudba. (26.10.2011)