Hrůza na jevišti

Hrôza na javisku si drží vysokú úroveň násilia a režisér Soave nám ukazuje brutálne zábery s elektrickou vŕtačkou, motorovou pílou a sekerou. To všetko slúži ktomu, aby to v nás vyvolalo dojem a že režisérova záľuba není len v ultra násilných scénkach. Soavi postupne preukazuje oveľa viac štýlu - najmä v momente, kedy namieša napätie s ilúziou javiska. Taliani vždy vedeli, čo divák chce a tak nám to prezentujú 100 percent. (27.05.2010)

Divadelní hra o tajemném zabijákovi s maskou se promění v realitu. Vrták skrz, šmejknutí pilou a ruka pryč a rozverná přetahovaná o děvenku, co si to užívá o něco méně než ti, co se o ni přetahují. Asi nejlepší je další z mnoha variací na populární scénu z Psycha. Vražda ve sprše je ovšem zakončena vykucháním... A zatímco venku lije a dva poldové v klidu hlídají, uvnitř bojují zamčení herci o život. Kdysi mě to bavilo více, ale zas ty vraždy jsou slušné, italské, takže hodnocení ponechávám. A samozřejmě závěrečné klišé potěší. (29.12.2020)

Giallo by som to nenazýval i keď mal v sebe istí "DarioArgentovský" feeling (Niečo v štýle Démoni bez vtipu). Avšak ide o čistokrvný slasher akoby z pera Johna Carpentera vypadol. Malo to celkom zaujímavé nápady... Noc v uzamknutom divadle kde herci skúšajú násilnú hru kde vrah s maskou sovy zabíja a znásilňuje. Utečenec so psychiatrickej kliniky sa chytne hlavnej úlohy vraha a postupne v nesmierne strašidelnej maske sovy zabíja jedného človeka po druhom. Vraždy sú pestré kruté a nesmierne krvavé. Vrah má talent a fantáziu. Nechýbajú vraždy so sekerou, vŕtačkou či motorovou pílou. Mňa to veľmi príjemne prekvapilo jediné čo mi tu vadilo a je to častá vada filmov 80´s rokov je soundtrack (tá elektronická hudba je hrozná) (27.02.2014)

Od hrůzy na jevišti jsem očekával další kvalitní italské giallo. Tím, ale tento snímek vůbec není, jedná se o klasický slasher, ale s velkým S. To co "soví" zabiják předvádí, to se jen tak nikde nevidí. Vraždy jsou opravdu brutální, krví se nešetří. Bohužel na mě z filmu nedýchla atmosféra, k tomu mi jen vraždy a šílená hudba nestačí. Dle mého názoru Soavi ukázal, co v něm je až v Dellamorte Dellamore. (02.04.2009)

Svuj celovecerni horrorovy debut natocil Michele Soavi v dobe, kdy se mu uz pomerne slusne rozjizdela kariera, ale byl znamy predevsim jako herec. Jako asistent rezisera mel za sebou spolupraci a Argentem, D'Amatem, nebo treba Lambertem Bavou. Na Delirii se Soavim spolupracovala "jednodussi" cast italske horrorve spicky (D'Amato, scenarista George Eastman) a je to z filmu poznat. Priznam se, ze jsem puvodne cekal nejake giallo, ale dostalo se mi nefalsovaneho slasheru, coz nakonec vubec nevadilo. Cely dej se odehrava behem jedne destive noci v uzavrenem divadle (vzpomenme Bavovi Demony!), kam se, krom hercu nacvicujicih muzikal prisel podivat i psychopaticky nasilnik. To je vse, zadna prekvapiva odhaleni, zadne zmeny charakteru. Proste jen genialni nenarocna zabava. Cele prvni dve tretiny sledujete americky slasher po italsku, coz znamena trochu ostrejsi zabiti a specificka (vyborna!) hudba. Ale pak to prijde, najednou jakoby odnekud vykoukl Argento, tempo se zmirni a prijde naprosto dokonaly usek, ve kterem si vrah rovna sve obeti pro jakesi bizarni predstaveni. Od tehle chvile jsem mel celist u kolen a hodnocni razem poskocilo o par bodiku vyse. Nektere zabery, napriklad pres maly klic az na v povzdali sediciho vraha s maskou na hlave jsou rozhodne genialni, to se musi videt. A do toho vseho hraje nadherna hudba a poletuje peri....no proste nadhera. Takove drobnosti, jako reziser v roli policisty "Jamese Deana" jsou fajn, ale pro film uz nedulezite. Ten slape sam o sobe dokonale. (02.08.2005)