Hanele

I když skromný Olbrachtův chasidský příběh nedosahuje metafyzické nebo folklórní hloubky "klasických" příběhů o chasidech, jako třeba povídky/novely/romány Singerovy nebo Potokovy, v našem prostředí jde o zjev ojedinělý a vhodný třeba i jako první divákovo seznámení se se zajímavým (a zaniklým) světem východoevropských Židů. A spolu s perfektní Kachyňovou režií vzniklo pozoruhodné dílo, na české filmové poměry nebývale vážné, zádumčivé, dušezpytné, na hony vzdálené obvyklým českým žánrům, jako jsou plebejské frašky, grotesky, buranské komedie a podobně. (12.05.2021)

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)

První polovina filmu je těžko uchopitelná, pomalu mi ani nedávala moc smysl, působí tak snově. V podstatě nic se tam neděje a souznít s nějakou postavou bylo takřka nemožné, všechny mi přišly přímo nechutné. Což byl asi záměr. Ovšem ani herecky to nebylo nic moc. Přišlo mi v kontextu druhé půlky zajímavé, že jsem v té první dospěl k názoru, že to snad skutečně musí být středověk, jinak to ani není možné. Po přesunu Hany do Ostravy a příchodu Radovana Karadžiče konečně získává snímek poněkud širší rozměr a přívětivější tvář. Konečně přichází na řadu spor racionalismu a svobodné mysli proti zapšklosti dogmatického náboženství, který se tak stává ústředním bodem celého příběhu. Závěrečný střet je pak skvělým vyvrcholením, který byl sám o sobě zážitkem, za který stálo zhlédnout i velmi nudnou první polovinu filmu. (01.06.2011)

Pokud je to třeba, zaslouží si i povídka více, než pouhých devadesát minut a tady to třeba bylo. První polovina nadchne svoji poetikou, jejíž převod z knihy na filmové plátno opravdu vyšel. Vlastně na to stačí několik povedených záběrů na zasněžené pohoří Karpat a je doprovázející hudba Petra Hapky. Ale také denní život ve vesnici, rituály obyvatel, z nichž mnozí tuhle okolní idylku rychle posílají zpět do reality. Až příliš rychle, postav je tu spousta, prostoru pro ně již podstatně méně, proto ani herci příliš nemají co předvést. Na základní seznámení s příběhem to sice stačí, ale rozvedení alespoň některých by neuškodilo. Podobný pocit jsem měl i ze vztahu Hanele s Ivem, příliš rychlé, přesto podstatně podrobnější a herecky obzvlášť od Lady Jelínkové výborně podané. Naštěstí čas na vrcholnou závěrečnou konfrontaci dvou světů, si Karel Kachyňa našel. 75% (30.10.2021)

Smutné oči Hany Karadžičové jsou krásné, stejně jako příroda, stejně jako hudba. Vykreslení židovské problematiky je slušné, přesto na mě celý snímek působí přinejmenším rozporuplně. U mnoha postav si říkáte, jestli to mají v hlavě v pořádku, to že v Podkarpatské Rusi nevěděli, že je Matička Země kulatá je víceméně úsměvné (nedokážu posoudit věrohodnost), uzavřená komunita vzbuzuje odpor i lítost, obdiv i úctu. Lidé sice věřili v dobro, ale v jeho jménu konali zlé, to je smysl celého snímku. Lpění na náboženské tradici, jakkoli moudré a z jejich pohledu opodstatněné, učinilo oči Hanele smutnými. Přes několik slabších momentů tento film zůstal lidským a nezavrtal se do hloubek kýče a patosu. To oceňuji. (18.12.2008)