Směšný pán

Možná je trochu škoda, že se v tomhle filmu prakticky všechno podstatné dozvíte až úplně na konci (i když pokud si přečtete oficiální text distributora, dozvíte se to hned). Je samozřejmě účinné nechat diváka hledat, dumat, pochybovat, přemýšlet a domýšlet si, ale ve Směšném pánovi se podle mě divák nemá o co opřít, takže spíš jen tápe a čeká, zda se dočká nějakého rozuzlení. (22.04.2008)

Rok 1969 bol pre Vladimira Smerala velmi vyznamnym rokom. Hral vo Vavrovom filme Kladivo na Carodejnice Bobliga, jednak hral postavu akehosi ministra v Menzelovom Skrivanci na Niti /iba na par minut/ a jednak este stihol aj tento film. Natocil ho Karel Kachyna a vola sa Smesny Pan. Film je ukludnujuci, ma pomale tempo, harmoniu a vyrovnanost. Je o starom panovi, ktory je zlomeny stalinistickymi represiami, ale ked je v nemocnici, uvidi akesi dievca zo svojho nemocnicneho okna, ako chce spachat samovrazdu. A rozhodne sa jej v tom zabranit, a popripade zistit vsetky dostupne informacie o dievcati. Dej filmu sa odohrava jednak v nemocnici a jedna vonku /tusim Praha, ci co to to presne bolo/. Nasleduje kopa vybornych dialogov, patranie na vlastnu past po dievcati, pekne a zaujimave exteriery hlavneho mesta byvalej federacie. Patranie sa na konci uspesne zavrsi, a pan Simek /Vladimir Smeral/ moze kludne ist so Zubatou. Pekny film, to ano, ale oba spominane snimky - Kladivo na Carodejnice a Skrivanci na Niti - su este vyssie. 76 % (15.02.2014)

Křehký, melancholický film, který v poetizujících metaforách, ostře kontrastujících se syrovým nemocničním prostředím, poodhaluje tenkou hranici mezi životem a smrtí, mezi mládím a stářím i mezi radostí a smutkem. Vedle vynikajícího Vladimíra Šmerala, vytvářejícího zde jednu ze svých nejzajímavějších filmových kreací, lidsky prostou a přece vznešenou postavu bývalého profesora Šimka, nelze neupozornit na další mistrovský kousek z tvůrčí dílny Zdeňka Lišky. (28.04.2018)

Dojemný příběh o konci života na mě silně zapůsobil především díky fantastickému výkonu Vladimíra Šmerala, charizmatu Jiřího Adamíry a taky atmosféře Starého města 60. let, viditelné zvláště v závěru filmu. Užila jsem si ty záběry fasád a ozdob historických domů, podbarvené nádhernou Liškovou hudbou. Všechny tyto součásti Kachyňova a Procházkova dramatu postupně utvořily dokonalý celek, který mě opravdu vzal za srdce. (15.01.2016)

Jeden z nejlepších Kachyňových filmů. - neprávem pozapomenutý. V mnohém daleko "ostřejší" než celé Ucho, v jehož syrovosti už jen těžko u Kachyni dohnat dál..Nejedná se o sentimentalitu. Myslím, že to má co do činění ze symbolikou Kočáru do Vídně. moment vnitřního odpuštění a relativizace hodnot,/,,,, střechy, ptáci..odpoutání od zloby, která nutně musela ničit oprávněné a povinní se vlastně jen smějí... (05.12.2008)