Směšný pán

Dojemný příběh o konci života na mě silně zapůsobil především díky fantastickému výkonu Vladimíra Šmerala, charizmatu Jiřího Adamíry a taky atmosféře Starého města 60. let, viditelné zvláště v závěru filmu. Užila jsem si ty záběry fasád a ozdob historických domů, podbarvené nádhernou Liškovou hudbou. Všechny tyto součásti Kachyňova a Procházkova dramatu postupně utvořily dokonalý celek, který mě opravdu vzal za srdce. (15.01.2016)

Jeden z nejlepších Kachyňových filmů. - neprávem pozapomenutý. V mnohém daleko "ostřejší" než celé Ucho, v jehož syrovosti už jen těžko u Kachyni dohnat dál..Nejedná se o sentimentalitu. Myslím, že to má co do činění ze symbolikou Kočáru do Vídně. moment vnitřního odpuštění a relativizace hodnot,/,,,, střechy, ptáci..odpoutání od zloby, která nutně musela ničit oprávněné a povinní se vlastně jen smějí... (05.12.2008)

KAREL KACHYŇA, SMĚŠNÝ PÁN (1969). Každé město má své nevědomé vrstvy. Nejen tu, která se nachází pod zemí: chodby, sklepy, podzemní dráhy, kanály - obrovské temné a zatuchlé, prašné i vlhké město pod městem. O pomyslné patro výše najdeme třeba pavlače nebo dvory, nepřístupné těm, kteří tu nejsou doma. Vnitřní dvory s docela jinak ubíhajícím a unikajícím časem, než je čas ulice, kterou známe, po které pospícháme. Tyto neviditelné tváře činí město nevyčerpatelným, nekonečným. V Kachyňově snímku SMĚŠNÝ PÁN (1969) je město víc, než kulisa, není tu jen pro to, že někde "to" být musí. Starý pán (jedna z posledních filmových rolí Bohumila Šmerala) z nemocničního okna obhlíží střechy domů Starého města. Otevřený pohled, kotrapunkt k jeho osudu. Choroba a životní peripetie jej donutily k pobytu mezi uzavřenými zdmi ústavu. Prostor nad střechami je další vrstvou města, kterou si ne zcela uvědomujeme, ke které je skrze architekturu staveb opět jen nesnadný přístup. Když tenhle prostor zachytíte do pohyblivých obrazů na dvourozměrném filmovém plátně, podtrhnete tím iluzi blízkosti. A nejedná se tu jen o blízkost střech, co na ně tak dobře vidíme. Starý pán vídává z okna na jedné z teras protějšího domu mladé děvče, jež sem pravidelně chodívá věšet prádlo. Jejich osudy se na dálku, která se rozprostírá mezi oknem a terasou, střetnou, aby toto jejich neskutečné spojení záhy podstoupilo zkoušku. Díky ní se starý pán, vědec, setkává s vlastním, doposud neviděným, stínem, osobnostní stránkou, jíž si nebyl vědom. Setkává se silou tušení. Setkání je to nové. Nečekané. Probouzející. Pod jeho vlivem se pokouší překonat překážky, které se mu náhle staví do cesty: nechápající okolí, personál, uzavřené zdi ústavu, ale především město samotné. (POZOR, KDO NECHCE, DÁL NEČTE. LEHKÝ SPOILER.) Tedy přesněji, město před vchodem do domu. Město ulic. Důvěrně známých. Pojmenovaných. V nich očíslované domy. Systém racionální, stejně jako kybernetika - dřívější povolání starého muže. Jak ale dole na ulici přijít na to, kde „dívka v nebezpečí“ přebývá?. Kde je ta střecha, na které věšela prádlo? Kde je ten dům? Kolik ještě bloků zbývá? A kterým směrem? Namísto přehledného systému ulic, vzdorující, neprostupná masa. Co se z okna zdálo být tak blízko, se na ulici vzdaluje. Jakoby jedna z nevědomovaných tváří města vrhala stín na druhou. Post scriptum: Tento text se nezrodil pouze z mé lehce rozostřené vzpomínky na obrazově působivý film Karla Kachyni. Nechal jsem se inspirovat ještě dvojím. Totiž svým důvěrným vztahem ke starobylému městu o stovkách věží, a mnoha tisíci střechách. A také včerejším nenadálým setkáním v tomtéž městě: s cizinkou, co měla na nohou zlaté sandály… Od Slunce... Kde asi teď může být? Kolik ještě bloků? Kterým asi směrem? (29.08.2008)

"Šťastný je dnes už málokdo, ale ti, kterým Bůh dal srdce, jsou už nešťastni všichni..." Škoda zpracování, které podle mě zůstalo jaksi svázané s dobou vzniku. Říkám si, že by třeba stačilo ubrat na té nešťastně vybrané hudbě, která podle mě táhla film ke dnu jako kotva, a hned by se poselství, které je hluboké a stojí za nějakou tu úvahu, mohlo před očima lépe rozprostřít. Jenomže film je udýchaný a bezradný stejně jako hlavní hrdina a já bych v tomto případě chtěla nějaký tvůrčí nadhled. (04.10.2010)

Výborná záležitost Kachyňova s hudbou Lišky. Vladimír Šmeral tu skutečně herecky září. Prostřihy do komunistického gulagu soudruhy asi nepotěšily a ti nepotěšili patrně Kachyňu. Film komorní, však rozlévající se hodně doširoka. Dům se zelenou kopulí, kde ještě donedávna viselo prádlo a létali holubi. Potěšil mě Karel, moc potěšil. (22.12.2011)