Vysoká zeď

„Datel, slyšíš ho?“ - „Ten je tady pokaždý. Vy ste ho předtím neslyšel?“ - „Až teďka.“ Milé překvapení, u kterého jsem se povětšinu času usmíval. A prožíval ho. To, co divák cítí ze společných chvilek dívky a mladého muže, se těžko přesně popisuje. Člověku to připomene něco z jeho života (pochopitelně ne nutně v této podobě). Blízkost, niternost, nedočkavost, strach, radost, zklamání, platonická láska, vystřízlivění. To všechno se tam v různé míře objevuje. A je úplně jedno, jestli spolu ti dva mluví či (významně) mlčí (ostatně i střih, který divákovi odpírá být s nimi po celou dobu, dělá svoje). Cítíte z toho tu přirozenost. Ale není to jen o těch společných chvilkách, diváka baví i dívčina „cestovní“ rutina, na kterou se už po chvíli začne těšit. Ve filmu tak vidím jediný problém, a to Jitčin věk. Chápu tu potřebu dětství, ale dívka podle mě měla být z jistých důvodů starší. Proto nedávám 5*, přestože jinak jsem velmi spokojený. „Kolena vás taky bolí od páteře?“ - „Kolena ne, mozek.“ - „Mozek nebolí.“ - „Mozek bolí ze všeho nejvíc. Ale to ty ještě nevíš.“ (26.08.2016)

Kino Dukla - Pocta k nedožitým 90tinám Karla Kachyni. Uzavřená snová romance evokuje pavlačovou atmosféru Honzlové od Zdeny Salivarové. Prostředí léčebny pak připomíná jiný film bájné dvojice KK-JP Městem chodí Mikuláš . Karel Kachyňa s Janem Procházkou dokázali točit filmy s pokorou. (14.04.2014)

KAREL KACHYŇA, VYSOKÁ ZEĎ (1964) ______ Staré pavlačové domy s oprýskanými zdmi, točitými schodišti, které vrhají stíny jak z Hitchocka, s kovovými vrátky, které vedou dolů ke sklepům plným pavučin, skrytými dvorky, tajnými stezkami přes hřebeny střech, můstky, záhyby rour a okapů, zdi, jen zdánlivě chráněné řezavými dráty, zdi které probouzejí zvědavost, oddělují a provokují k přelézání, ke zkoumání, k objevování; na stezkách skrýše, schovky, schrány a obálky nkoli z papíru, odkladiště pokladů i nástrojů užitečných k vyvolání poprasku, nebo třeba jenom aby byly po ruce, až se z neživých věcí v rukou a mysli ne už tak docela malé holky promění v něco živého, třeba v oporu, když padáš, nebo v dar, nebo v příliš vratký most k druhému, kterého objevila za jednou z těch Sluncem zalitých zdí… (30.04.2016)

Režiséru Kachyňovi a scenáristu Procházkovi se podařilo vykouzlit v neobvykle zpracovaném příběhu citový nářez, který je příjemně vystupňován hudbou. Za zmínku rozhodně stojí také skvělý výkon ústřední dvojice rolí Radky Dulíkové a Víta Olmera, kteří nepochybně v rozdílných postavách pojali roli hodně uvěřitelně s jakýmsi vzájemným pochopením. A to jsem od tohoto filmu moc nečekal, maximálně podmanivou historku citů, ale to, co jsem dostal, mě opravdu udělalo radost. Československý starý film zase zaválel. (18.02.2011)

Dětské tužby schované do krabic, do skříní, do puklin, škvír, pod vykotlané stromy. Do skrýší nevyditelných pro dospělé (zkušenost jim zauzlovává,oči) ukrývají děti své vydobyté předměty. Obdarovávají je sny. Pak jako vratcí akrobati procházejí nejprve podél zdí, aby se nakonec dotknuly své "kořisti". - Trochu se znečistí, než je láska přiváže na špagát a provede je všemi slzavými údolími až k dospělosti. (30.04.2012)