Nemilovaní

Každý jeden Zvjagincevov film je ako úder tupým predmetom do hlavy. Nekompromisný, presne mierený úder zozadu rovno do temena. Dá sa žiť bez lásky? Ale samozrejme, že sa dá. Obrovské množstvá ľudí sú toho živým dôkazom. Ale ak som sám zlomený a nešťastný, budem to svoje nešťastie šíriť aj ďalej a reprodukovať sa? Veď sa to rovná vedomému šíreniu AIDS, SARS alebo hocijakej inej smrteľnej choroby. Každý eticky založený jedinec by si to mal dobre rozmyslieť. Ďalší z filmov, ktoré Rusku určite nepomôžu pri hľadaní východiska z demografickej krízy. (25.01.2020)

Rozchod Borise a Ženi. Zmar, smutek, neředěná čistá deprese. Po Leviatanovi zřejmě Zvjagincevův nejpůsobivější film, který se hodně podobá jeho předpředchozímu snímku Jelena - Zvjagincev tu rovněž primárně neanalyzuje současné Rusko, jako spíš reflektuje obecnější lidská témata, platná kdekoliv v kontextu naší západní civilizace, postižené nezdravě vypjatým individualismem a naprostou ztrátou empatie a soucitu s bližním. Nemilovaní jsou snímkem, jehož téma, atmosféra i formální stránka ho asi nejvíce přibližují k dílům tzv. rumunské nové vlny...kupříkladu k filmům, které točí Cristian Mungiu...obrazy reálným komunismem zdeformované společnosti a jejích vadných jednotek drcených v soukolí pošramocených a zcela odosobněných mezilidských vztahů... (04.03.2018)

Film studený jako ruská duše. Bolestivé a syrové vyobrazení až surově realistické vyprázdněnosti citů. Po Nemilovaných je pocit melancholie to nejpříjemnější, co se může stát. Pátrání po zmizelém chlapci je jen záminka, ve skutečnosti vede do nitra každého člověka. Otázky, které film klade, znějí: Kdy láska začíná a končí? Existuje vůbec? A lze vlastně něco cítit k někomu jinému než sobě? V druhém plánu je pak film metaforickým zobrazením současného Ruska. Nejen sídlištní bezútěšností a všudypřítomným šedivým počasím, že kterého je zima i smutno už jen na pohled, ale třeba komplikovaností celého byrokratického systému. Metaforický závěr s oběťmi války na Ukrajině představil ruskou duši více než jasně. A samozřejmě ještě naznačuje sebelásku lidí, pro které jsou selfíčka důležitější než samotné zážitky. Úsporná hudba sedí ke scénám naprosto přesně a statická kamera ráda zastavuje v dlouhých pomalých záběrech a divákovi umožňuje prožít si celou scénu beze zbytku. Tempo snímku je proto pomalé, což by se alespoň do závěru hodilo trochu zrychlit. Nestane se tak. Podrobné pátrání se stává hodně monotematickým. Nejděsivější jsou ale samotné šedivé scenérie obrovského moskevského sídliště. Jenom z procházky po takovém okolí nutně musí přijít myšlenky na sebevraždu. A režisér diváka nešetří ani trochu: syrově mu nabízí záběry na postavy sedící na záchodě nebo souložící těhotné ženy. A hlavně ho nenechá ani na vteřinu prožít nějaký úlevný okamžik... Uf. Jen ze vzpomínky na tu depku potřebuju panáka. (01.03.2018)

Nejchladnější film letošního roku, myslím tím emočně. Chlad byl v Nemilovaných cítit v každé scéně, mezi manželem a manželkou, mezi policií a rodiči, i mezi rodiči a dítětem. Vlastně v celém filmu bylo jen utrpení, krize, hledání a navíc natočeno v pěkně pomalém tempu, at´ si divák pošmákne. Fuj, to byla ale těžkopádná paráda. (16.11.2017)

Civilní formou zpracovaný silný příběh vztahující se k podobě současného blahobytného světa a rodině i jedincům v něm. Vyspělá sdělná a přitom autorsky novátorská forma, otevřená sdělení bytostnými filmovými prostředky, skvělé výkony bez potřeby jakékoliv nadsázky či odstupu, který se naopak krásně projeví u anonymního dobrovolnického týmu v kontrastu s jeho činností. Aktuální mistrovský film dnešní epochy, u kterého přes jeho nápadnou neokázalost nečekám s nejvyšším hodnocením. (30.01.2018)