Nemilovaní

Takto si tu žije kopec ľudí. Náhrada za ozajstný život výmenou za ten zaujímavejší v mobiloch. Tam je všetko rýchle, meniace sa a tým aj vizuálne, aj preklikávajúco virtuálne vzrušivé. Stačí sa pozrieť, čo robia ľudia na zastávkach, v kaviarňach, v hromadnej doprave najradšej: čumia a ťukajú do displejov. Život bez nich preto mnohým pripadá nevzrušivý a nudný. Pekelne dlhá je i doba tehotenstva, tobôž v prípade neplánovaného. A kto sa má tak dlho, sústavne a starostlivo starať o ten nesamostatný vrieskajúci uzlíček? Keď trochu podrastie, hádam sa postará aj sám. Už aby vyrástol a mohol ísť na intrák. Veď rodičia sú stále mladí a chcú si ešte čosi užiť. Či vo vzťahu, v práci alebo voľnom čase. Multi doba prináša multi riešenia. Vzťahy sa rozpadajú, rozpadnuté sa nanovo spájajú. A deti? Niekedy si idú jednoducho svoje. Ak majú pocit, že rodiča ich majú na háku. No náprava sa nekoná. Je neskoro. Atomizovaná rodina sa ešte viac odcudzuje za stále novými múrmi nekomunikácie, odcudzenia, hádzania viny na druhého a smiešnej márnomyseľnosti užívania si výlučne vlastných radostí. Rovnako mužskej ako aj ženskej. Bez potreby toho druhého. Ale čo tak reštart? Povedzme, náhradný potomok. Toho je možné, ak to ešte ide, odložiť do ohrádky, nech si tam vrieska. Aby z neho mohol vyrásť pokračovateľ opakovaných výchovných zlyhaní a ignorácie. Zvjagincev v dlhých uhrančivých záberoch lužného zimného lesa, sídliska, periférie Moskvy, priestoroch opustenej budovy, totálne zabordelovanej márnice či smutné odťažitých panelákových bytov podtrhuje hlavné myšlienky zase na výbornú. Hoci tentoraz trochu viac polopate. (02.05.2021)

Po filmařské stránce skvělá práce. Hlavně pečlivá kamera je na výbornou, jak to obvykle u ruských filmů bývá, dlouhé záběry mi evokovaly meditativní kameru u Tarkovského. Ale scénář je nečekaně slabý, stejně jako v předminulé Jeleně. Citlivějšího a nezmlsaného diváka děj možná přiměje zamyslet se nad mnoha palčivými společenskými problémy, zatímco psychologickými filmy otužilý cynik bude už nejmíň od půlky pokukovat po časomíře. Postavy jsou sice více nebo méně realistické, zato ale krajně nezajímavé a nesympatické. Hlavně ústřední dámské trio je jak vystřižené z venkovského zvěřince: 1) Odporná SVINĚ (žena) - celou dobu jsem čekal, kdy už to její starej nevydrží a jednu jí po rusku jebne přes pysky. Narodit se takové matce je vskutku prokletí. A prokletí je mít i takovou bestii za ženu. 2) Vulgární KRÁVA (její matka) - jaká byla asi její matka? Kde započala tahle zrůdná protipřírodní mutace nenávisti k vlastním dětem? 3) Hloupá HUSA (mužova těhotná milenka) - chlap musí být opravdu mentálně retardovaný, když odejde z klece od strašné ženy do další klece k jen o něco málo méně strašné ženě; její hloupost i hloupost její matky je totiž děsivá. Muži v misogynním příběhu vycházejí o něco lépe, ale třeba onen dobrovolnický koordinátor se svými pomocnými asexuálními androidy už je za hranou uvěřitelnosti. Bylo by sice moc a moc krásné, kdyby tak dobří a nezištní lidé opravdu existovali, ale obávám se, že tady se tvůrci nechali spíš inspirovat ideály než realitou. Týpci a typky jak ze sovětských filmů o pionýrech. Nebo jak z potěmkinovského Putinova Ruska. A o jediné postavě která mě zajímala a k níž jediné jsem cítil empatii, o ztraceném klukovi, jsem se nedozvěděl vůbec nic, i když celý film byl vlastně o ní. Ale jistěže chápu, že takový byl režisérův záměr. Ale zkrátka mě to nebavilo. (12.12.2017)

Pro mě osobně divácky hodně nepříjemný film, a to hned z několika důvodů. 1) Postavy Ženi a Borise se k sobě chovají až nepochopitelně zle, aniž by to bylo nějak více vysvětleno - vrcholem je scéna, kdy spolu odjíždí od Ženiny matky (kde marně hledali ztraceného syna), a Žeňa metá Borisovi do tváře takový hovna, že ji Boris nakonec nechá vystoupit na opuštěné silnici - komu může být příjemné něco takového sledovat? 2) Samotná postava Ženi mi osobně byla velmi nesympatická. (Uváží-li ovšem člověk, jak nesnesitelná ženská je její matka, mnohé to vysvětluje). Film ji navíc občas ukazuje i v dost nelichotivých situacích, jako třeba když sedí na záchodě nebo když si nechává depilovat klín - nechápu smysl podobných scén. 3) Silně mi také vadilo, že zmizení kluka není nijak vysvětleno, už se nikdy nenajde, a ten finální záběr z tohoto hlediska považuji v podstatě za podvod na divákovi (jako obecně všechny filmy s otevřeným koncem). Navíc mi Nemilovaní připomněli jiný ruský film o ztraceném synovi, který se rovněž nenajde, ale který mi přišel výrazně lepší a líbil se mi mnohem víc - Den v Jurjevu. 4) A konečně mi docela vadil i způsob, jakým je to natočeno - všechny ty dlouhé záběry à la Haneke ve mně vždy vzbuzují dojem, že se na scéně musí něco závažného stát, a cítím se podvedený, když tomu tak není. O to víc mě potěšilo několik scén, které jsou naopak dramatické až až, jako např. v pitevně s mrtvým klukem, kterého i ukážou, nebo hledání Aljoši v opuštěné budově v lese - jaká fantastická lokace! Naopak bych si z toho filmu klidně odpustil všechny ty šukací scény. Celkově si myslím, že Zvjagincev už natočil lepší věci. (22.09.2018)

Civilní formou zpracovaný silný příběh vztahující se k podobě současného blahobytného světa a rodině i jedincům v něm. Vyspělá sdělná a přitom autorsky novátorská forma, otevřená sdělení bytostnými filmovými prostředky, skvělé výkony bez potřeby jakékoliv nadsázky či odstupu, který se naopak krásně projeví u anonymního dobrovolnického týmu v kontrastu s jeho činností. Aktuální mistrovský film dnešní epochy, u kterého přes jeho nápadnou neokázalost nečekám s nejvyšším hodnocením. (30.01.2018)

Scenáristická i režijní masterclass, film přesně vystavěný, nejen příběhově, ale i náladově. Mrazivý obraz společnosti sebelásky, společnosti bez empatie. Inspirativní fúze syrových postupů rumunské nové vlny a Tarkovského metafyziky opuštěných míst a zastaveného času. Nebýt několika drobných falešných tónů a trochu rozpačitě repetitivního středu filmu, byl by to po Leviatanovi další masterpiece. Takhle "jenom" výtečné drama. (29.05.2017)