Místenka bez návratu

Dušan Klein tedy začínal v době rozkvětu České nové vlny! A tenhle film je jí plně poplatný a musím říci, že pro mě mnohem stravitelnější než některé klasiky tohoto období. Typické je prolínání několika dějových osnov. Kromě té základní, tj. chystání paní Vláčilové na proces do západního Německa, kde má svědčit proti válečnému zločinci, se zde objevují vzpomínky na minulost, která se jí hrůzně a různě vybavuje - na ono esesácké kápo v táboře na konci války, na setkání se svou dcerou, která byla dána na převýchovu do německé rodiny, zároveň také pouhé snové představy o tom, jak se této dceři, která se z Německa nevrátila ze Světového festivalu mládeže (jak odlišný pohled od Zítra se bude tančit všude), asi daří a jaké by bylo setkání po letech... Za jádro filmu považuji právě ono odcizení, k němuž odtržením matky a dcery za okupace, došlo, aniž byly obě ženy schopné najít k sobě znovu cestu. A jako druhé "já" zde proti paní Vláčilové vystupuje její lékař, který ji zbavuje iluzí, které si o své dceři vysnila... Jednoduchá, zpravidla jednohlasá hudba (flétna?), jednoduché, někdy až do surrealismu (starý sad s ořezanými větvemi) použité kulisy, které měly blízko i k tehdejšímu výtvarnému projevu, to všechno dává filmu vysokou hodnotu, přestože herecké výkony nijak neoslnily. (28.06.2016)

Tak tohle pro mne bylo těžké zklamání. Poněkud vyděračský a nebál bych se říct agitační film (pohledem na zlé německé kapitalisty, kteří nechtějí převzít vinu za nacismus, aby mohli nerušeně v soudovém NSR podnikat), který snoubí dvě naprosto protikladné filmové roviny - a to snové pasáže a představy proti naprosté a až ubíjející doslovnosti. Chybí tomu soudržnost, zaujetí, celé je to jak skládanka nahodilých obrazů z různých filmů, celé je to chladné jak psí čumák. (06.01.2021)

Málokdy se stavá, že se mi příběh či hlavní postava dostane tak moc pod kůži, jako v tomto případě. Vůbec zde neberu v potaz jakousi rozvláčnost a řežijní nevyspělost. Bylo mi to fuk. Mě dostalo téma samotné, napjatě jsem sledovala osud paní Vláčilové. Během jediného života dostávat jednu podpásovku za druhou, přitom stále jít s hlavou vztyčenou a dělat to co je správné. To je pro mne příběh Opravdového člověka. Ve zlomový okamžik se rozhodnout mezi morální či citovou důležitostí. Vše umocnil skvělý výkon Jiřiny Šejbalové, které jsem věřila každé slovo, každý pohyb, každý výraz jejích očí. (18.03.2018)

Majngot, tyhle oficiální texty distributora to je mor. Civilní vylíčení práce kriminalistů je tady pomalu to poslední oč jde. --- Körnerův rukopis jde zde poznat, stýkání a potýkání s Němci je jeho bytostné téma, a vždy to pojme netradičně, jakož i zde. Některé scény a záběr jsou skvělé - poněmčelé děti čekající na nádraží na svých kufrech s cedulkou kolem krku až si je najdou jejich původní čeští rodiče, bloudění hrdinčiny bíle oděné dcery lesem křivolakých černých stromů (kde vůbec takový les je?), tmavá "německou minulost" skrývající skříň na vybílené půdě (symbol jak hrom). Prostě, kamera zde často čaruje a v tom ji účinně podporuje hudba. K tomu výkon Jiřiny Šejbalové, ale nejen její. Nejslabší je režie, takže nakonec dávám slabé čtyři hvězdičky, protože si shodně s předhodnotitelem mchnk myslím, že film je nedoceněný, leč často jsem si na mnoha místech filmu říkal, co by s takovým námětem, s takovým kameramanem a s takovým hereckým obsazením zvládli Vláčil či Kachyňa. (20.09.2015)

Film sleduje příběh ženy se kterou se život zrovna nemazlil. Marie přežila jeden ze zajateckých táborů, manžel jí zemřel a dcera byla dána na převýchovu do říše. Nyní má být Marie korunním svědkem jenž může usvědčit zločiny minulosti. Zároveň to ale může ovlivnit život její dcery žijící v Německu. Depresivní, tisnivý, psychologický drama, který se zaryje pod kůži. Slabší 4 hvězdy. (03.03.2023)