Svatba jako řemen

Aká dlhá a ťažká je cesta, kým sa z obeti znásilnenia stane niečo celkom iné. Množstvo hlášok, čo vypustí soudruh esenbé v podaní Pucholta by naplnilo aj viac filmov a jeho neohrabané herectvo sa presne hodí k neohrabanému príslušníkovi. Toľko srandy si z polície, jej vyšetrovania a rekonštrukcie činu neurobia ani dnešné seriály o policajtoch. Keď sa k tomu všetkému pridajú účastníci svadby, Zázvorková a ďalšie legendy, tak je o výbuchy smiechu postarané. Svadobného poisťováka akoby vystrihli zo súčasnosti. Nakoniec je z toho taká staršia verzia anglickej klasiky, tentokrát Štyri svadby a jedno znásilnenie. –––– Soudruhu, byl jste označen, že jste se aktivně podílel tady na soudružce. –––– Ale když ho přemoh spánek, to přeci nemoh být způsobilej. To je příroda. –––– No co, co, co? Byl jste tázan? Dyť je to jasná provokace orgána. –––– Soudruhu náčelníku, nechte mě to. Dyť je to moje první znásilnění. (03.04.2014)

Film, který skvěle podemílá autoritu tehdejší policie, a ukazuje všeobecnou lidskou malost. Z dnešního pohledu se ale jeví jako dost necitlivý k otázce znásilnění. Dokonce i oficiální text distributora mluví dehonestujícím tónem o "domněle znásilněné dívce", přestože znásilnění fakticky proběhlo. Její obvinění nepřichází "nerozumu, msty nebo vypočítavosti", ale prostě toho, že se stal zločin, který nejde obhajovat tím, že dotyčná byla opilá, měla krátkou sukni, nebo na vyjížďku do lesa jela dobrovolně. Snímek tak vlastně v komediálním duchu omlouvá tradiční předsudky a humorně ukazuje, jak ponižující proces je vyšetřování znásilnění. Není ale moc zřejmé, nakolik to ukazuje kriticky a nakolik hlavně pro pobavení nad slabší/mi. Zdá se, že od doby, kdy byl film natočen, česká společnost moc hodnotově nepokročila, čemuž odpovídají i nedávné výzkumy, v nichž si přes 60 % respondentů myslí, že za znásilnění si ženy mohou tak trochu samy. Jedním ze zdrojů tohoto přesvědčení může být i tak skvěle zahraný, zrežírovaný a přesvědčivý film Svatba jako řemen. Ono se ale není čemu divit, když scénář je dílem jednoho z nejvýraznějších českých šovinistů, Zdeňka Mahlera.:) (14.12.2015)

Ve své době titul znamenal významný mezník při testování hranic umělecké a společenské svobody v zemi. Zdánlivě lidová taškařice o jedné zhrzené přiopilé prodavačce, dvou nadržených chasnících a zvoraném pokusu o znásilnění je totiž plná chytrých dvojsmyslů, narážek a vtípků na účet tehdejšího režimu. Slizký stranický funkcionář, který žádnou sukni nenechá na pokoji, dva povedení příslušníci VB, kteří jsou schopni paragrafy natahovat dle potřeby a s lidskými právy si nedělají starosti, svatba bez ženicha, spousta hlášek a komických postaviček vytváří dohromady zábavný koktejl, který ani po letech neztrácí na půvabu. Spolu s Vyšším principem asi nejkvalitnější část Krejčíkovy filmografie. Přítomnost Pucholta a Vostrčila připomíná práce Miloše Formana, minimálně schopnost využívat trapnosti obyčejných lidí a střílet si z jejich nedokonalosti oba režiséři sdílejí beze zbytku. Celkový dojem: 90 %. (17.01.2014)

Ačkoliv se tento film odehrává v Poděbradech, které mám rád (snad se nezmění teď po vlivem pražského developreského vlivu), přesto mne tento film moc nezaujal, humor mi přijde zbytečně prvoplánový (na rok 1967 ani moc odvážný v karikování policistů) a příběh nezajímavý, neb by vyšel maximálně tak na bakalářskou povídku na dvacet minut. Vlastně mi přijde, že herci ani nemají moc co hrát. (26.12.2023)

Představa komunistického čtyřicetiletí jako monolitu hrůzy a zločinu při konfrontaci se skutečností selhává až příliš často. SVATBA, dílo "pražského předjaří", je typickým projevem tehdejšího současného filmu. Zdánlivě banální příběh intimní situace, která se pohybuje i nepohybuje na pomezí znásilnění a zhrzeného a oklamaného citu, rozehrává celou škálu lidských povah a jedinečných kreací. Mladá generace, která se tu představuje, je poměrně záhy rozváta do celého světa. Ale ve filmu zblízka vidíme dožívající obávanou aroganci padesátých let, z níž zbývá zteřelá a ne příliš vážně braná frazeologie, počínající konzumismus na pozadí zastaralých aut a oprýskaných domovních omítek i nástup společnosti, která je odhodlána tento stav zvrátit. Zvlášť výmluvný je v této souvislosti tradičně prostořeký Landovského komentář z bonusů, z něhož se dozvíme, jak se Pucholt, skvěle ztělesňující socialistickou karikaturu kadeta Bieglera, o přestávkách mezi natáčením bavil tím, že zastavoval řidiče a po příslušném pokárání jejich servilnost odměňoval jimi dychtivě konzumovanými lízátky pořizovanými VP "obětavě" za jeho vlastní peníze. Lze-li režim tohoto typu pojednávat tak uvolněně a současně přesvědčivě, je za to třeba poděkovat dvěma nadčasovým mistrům našeho hraného filmu: scénáristovi Zdeňku Mahlerovi, který v té době prožíval zřejmě vrchol své tvorby, a pábitelsky sveřepému režisérskému dělníkovi českého stříbrného plátna Jiřímu Krejčíkovi. Je otázkou, nakolik některé detaily "kosmetiky doby", tj. šedesátých let, mohou být plně srozumitelné i dnes. Je to nicméně otázka, vyvolaná skvělým dílem mimořádné doby. SVATBY zdálky času tak zlatých let šedesátých. (25.04.2008)