Foxtrot

Existují filmy příjemné na pohled, pohodové a sympatické, se kterými strávíte dvě hodiny času, abyste na ně do druhého dne zapomněli. A pak jsou ty o poznání méně přístupné, zhlédnout je znamená podstoupit jistou námahu, chvilku s nimi zápasíte, aby ve vás ještě dlouho rezonovaly, nutily k návratu, přemýšlení a srovnávání. Právě takový je i Foxtrot. Není to žádný sympaťák, který si vás získá na první pohled. Každá z jeho tří částí má odlišný charakter - a teprve ta třetí všechno dosud viděné propojí a odůvodní existenci obou předchozích. Měl jsem problém s komorním charakterem a pomalým tempem první části, až kafkovská absurdní atmosféra s vymazlenou kamerou ve druhé třetině mě probudila z letargie a závěrečné bolestné vyrovnávání s realitou dvou stárnoucích partnerů, kterým zbydou už jen vzpomínky, jsem vnímal s maximální citlivostí. Když jsem před pár dny o Teheránu tabu napsal, že je to pro mě vyvrcholení Febiofestu 2018, netušil jsem ještě, jakého bude mít ve Foxtrotu soupeře. Oba snímky jsou pro vládnoucí režim nepříjemné a zasahují ho na nejcitlivějším místě. Foxtrot je ale filmařsky rafinovanější a klade na diváky větší nároky. Oba jsou politicky angažované a provokativní, Foxtrot je ale intimnější. Má obrovskou sílu ve schopnosti vystihnout odhalující detail, zachytit a zvýraznit pro panující systém charakteristické rituály. Foxtrot při vší depresi, kterou přináší, ale ukazuje, oč je na tom izraelská společnost proti Íránu líp. Film nemusel vznikat v emigraci ani není výsledkem disidentské odvahy. Je součástí diskuze ve veřejném prostoru a vyvolává polemiky, což nikdy není na škodu. Celkový dojem: 95 %. (04.04.2018)

Film pouze se třemi postavami plný záhad a zvratů. Je to chytrý, neobyčejný, zábavný film s filosofickými tématy nutící k přemýšlení a je obtížné na něj zapomenout. Trpce krutá závěrečná scéna. Od začátku kamera pozoruje výraz tváře otce z důvěrné blízkosti, ale přidává ještě jiné, účinné a tiché detaily: reakci psa, náplast na ženině těle, mobil, jenž otci každou hodinu připomene – „vypijte sklenici vody“. Člověk se přistihne, že sám maně hlídá, jestli hrdina radu dodrží. Nálada prostřední kapitoly včetně tance se samopalem je téměř snová, nápodoba vleklého času takřka doslovná a historka o pubertální směně „nahatého“ časopisu za svitek tóry vlídně čistá. Právě tady lze rovněž vysledovat, proč asi film dostal ve své vlasti nálepku protiizraelský: vadí zjevně pochyby vojáků, „s kým vlastně bojujeme, nikoho nevidím“, výbušná scéna i její řešení ve stylu „ve válce se zkrátka takové věci stávají“. Třetí kapitola v bytě rodičů vede k analýze, rozkrytí a očistě jejich vzájemného vztahu. Ukáže se tedy, že provokativní „armádní“ motiv posloužil jen jako záminka k intimní hodině pravdy. Okamžik, kdy se pár zase dovede společně zasmát, je osvobozující. Ale závěrečná pointa je manipulace s osudem a film úplně zbytečně shodí. (31.10.2019)

S izraelskou kinematografiou človek len málokedy šliapne vedľa. V tomto prípade sa ale treba vyzbrojiť poriadnou trpezlivosťou. Začína to ako prehnane patetická, uslzená dráma. Pokračuje to minimalistickou štúdiou do hĺbky psyché vojaka na stráži kdesi v totálnych krkahájoch (prečo, preboha, chodili v tých kanadách priamo cez tú mláku ľadovej vody, keď sa dala obísť???). Koniec je absurdný ako sám život a všetko podstatné sa odohrá rýchlejšie než streľba v Tarantinových filmoch. (27.09.2019)

...Začal by som jednoducho tým, že izraelský herec LIOR ASHKENAZI, hrá postavu otca- Michaela Feldmana, sa “extrémne” podobá v trochu staršom vydaní americkému hercovi Steveovi Carellovi, a to som si stále dokolečka myslel počas sledovania tohto ťažkého, i viac-významového, vrstvového, filmového diela, režiséra Samuela Maoza. _ V prvom rade je to poriadne depresívny film, hneď v samom úvode sa dozvedám, že Michaelov syn, Jonathan, vojak, padol počas jeho služby. Rodina spadá do rýchlej depresie, z ktorej sa nemôže len tak pozviechať, aby v ďalšej časti filmu som prišiel za tým Jonathanom, že sa mu nič nestalo, je nakoniec v poriadku, keď to isté sa taktiež dozvedá aj jeho família, ešte pred vstupom do druhého dejstva. V 2. časti som s týmto synátorom manželov Feldmanovcov zašitý v púšti, kde s tromi jeho kolegami som na akomsi BODE-ZLOME, t.j. oni sú na kontrolnom stanovisku, na ktorom sa väčšinou nudia, ako psy, až sa stane jedna nepríjemná udalosť, ktorá ma naprosto zdecimovala, odrovnala, priklincovala do sedačky !!! V tretej časti sa opäť vraciam k „izraelskému Carellovi” , aby sa Jonathan dozvedel informáciu, že má ísť domov, tak aj učiní, keď sa schyľuje k niečomu, na čo boli de-facto pripravení od začiatku... _ FOXTROT je klaustrofobickou ukážkou toho, čo urobí vojna z vojaka+ ako to prežíva samotná rodina, ktorá by mala počítať s tým, čo môže nastať... ? Má to čosi do seba, čo nedokážem vyjadriť, a čo ma vskutku pohltilo, ale toho všadeprítomného smútku, bolo na mňa už priveľa... ! (03.12.2018)

Jedna či dvě scény nedělají film a hutné drama o vině, odpuštění, tradici a militarismu jako národní konstantě není přece výjimkou. Nejenže je Foxtrot neúměrně dlouhý a úvodní expozice délkou naprosto ubíjející, ale rovněž povětšinu času jen jemně klouže po povrchu, aby nakonec splašeně upaloval směrem k vytoužené katarzi. Ta se ale nedostaví, neboť chybí dynamika, energie, emoce a vypiplaný narativ. Vizuální pohrávání si s materiálem baví chvilku, pak začne spíše otravovat. A nezachrání to ani velbloud, který je jako symbol zdaleka nejzajímavějším aspektem. 4/10 (18.04.2018)