Artuš, Merlin a Prchlíci

Taková standardní rodinná komedie, která jě čím delší, tím stupidnější. Děj není zrovna originální a některé jeho části mi přišly natolik bizarní, že jsem musel smát ironicky. Navíc se problémy v ději pořád opakují, pes jim uteče asi třikrát, už po druhé mi přišlo, že se film zbytečně natahuje, a to je jenom hodinu a čtvrt dlouhý. Herecké výkony byly většinou špatné, obzvlášť dětem to vůbec nešlo, někteří dospělí byli dokonce i horší než děti. Prezentace byla nevýrazná a hudba taky. 4/10 (27.02.2023)

První polovina mně přišla nekoukatelná - kronika psích skopičin, Dr. Jekyll (Artuš) a pan Hyde (Merlin) tentokráte rozpolcen v dvojici dalmatinů, promo na Desenského, dílo bez jakékoliv opravdu nosného pojícího prvku, stojící snad pouze na sdíleném přesvědčení o roztomilosti pejsků (přiznávám, já mu nikdy nepodlehl). Ale s koncem (nejpozději se sebeidentifikaci báby Prchlikové s Merlinem) se něco zlomilo, a já si uvědomil, že tenhle film je hodně o přijetí a začlenění, o druhých i třetích šancích, o tom, že bychom si k sobě měli hledat cestu, i když to může být obtížné (nezavrhovat, nýbrž solidarizovat). A takové poselství se mi u rodinného filmu vpravdě zamlouvá, a proto přihazuji třetí hvězdičku. 50 % (16.07.2022)

Dá se říci klasický rodinný český film. Film o rodině Prchlíků a jejich problémy se 2 dalmatiny. Film je to spíše průměrnější, řada věcí je zde jen naznačena nebo spíše předhozena (hlavně různé rodinné vztahy), aby pak zase tiše z děje zmizely. Zvláštní mě připadala proměna švagrové v podání Magdy Reifové, která nejdříve vystupuje jako pořádná mrcha, aby se ke konci z ní stala chápavá matka. Stejně je hrozná škoda, že se od natáčení podobných rodinných a hlavně dětských filmů upustilo. Měli jsme v tom velkou tradici, celá řada filmů byla mimořádně kvalitních a myslím si, že jsou i relativně dobře prodejné. Rozum mi to nebere, že se tohle, až na výjimky, opustilo, a spíše se točí řada přiblblých komedií nebo různých dramat. (26.08.2011)

Pamatuji si tu módu...když psa, tak jedině dalmatina. Hemžili se všude tolik, že se objevili i ve filmu a v českém dříve, než americkém. Ovšem, mě toto šílenství nezasáhlo. Film, kde pobíhají psi, hemží se děti, blbnou dospělí, komentuje to babička, zabíraná téměř vždy jen v detailu a já se v tom nevyznám a ani nechci vyznat, mě příliš neoslovil. Děj poskakuje, klopýtá, uhýbá, ale jakžtakž se na něj dá dívat, už jen proto, že dětských filmů v té době mnoho nevzniklo. (11.12.2010)

Nic proti snaze přidat do mnohdy idealizovaného a kýčového světa dětských filmů také trochu toho každodenního realismu. Ale v tomto konkrétním snímku se vyskytuje takové množství protivných, záludných, uřvaných, negativních a kvůli každé blbosti se hádajících (dospělých) lidí, že jsem jej dokoukal jen s krajním odporem. Možná jsem staromódní, ale přeci jen se domnívám, že v rodinných filmech by alespoň některé dospělé postavy měly představovat i cosi jako modely žádoucího chování. Tady se nic takového nevyskytuje, všichni dospělí vystupují coby víceméně nesnesitelní pazgřivci. Možná si toho bylo vědoma i paní režisérka, a poněkud neorganicky působící zpomalené záběry dovádějící smečky dalmatinů si tak lze vysvětlovat i jako její pokus onu nepříjemnou náladu celého filmu tu a tam přerazit něčím sentimentálním. (30.09.2018)