Dům k pověšení

"CO JSEM SÁM SEBE USVĚDČIL ZE LŽI, NEVĚŘÍM UŽ NIKOMU." Magický realismus v podání kočovného srdce Emira Kusturici. Obsazené a zahrané s živelnou náturou, pro kterou neexistuje příkras. Je fascinující sledovad ten bordel, plný bahna a suti a nebrát ho jako špínu a těkavý zmar, ale regulérní prostředí. Prostředí, ve kterém se žije, miluje a umírá. Jako všude jinde. Hudba: Goran Bregović. 80% (26.03.2010)

Úžasný snímek. Potřeboval jsem zase jednou vidět něco z jiného světa. Tentokrát to bylo ze světa intenzivních prožitků pro daný okamžik, který není tak, jako u západního člověka individuální 'předností,' ale kulturním předpokladem. Kultura je v tomto ohledu ve filmu živá, vrstevnatá a fascinující. Se svými vlastními principy a kakofonií odstínů morálky, dobra, zla, štěstí ale i vnímání času sestávajícího z po sobě následujících 'nyní,' rozporuplné emotivnosti, úcty, pokory, lásky a nenávisti. Je hrozně smutný, jak moc si většina lidí neuvědomuje sílu a celistvost odlišnosti a hodnotí její projevy slovy jako 'horší/lepší' nebo třeba 'primitivní/vyspělá,' a navíc redukuje proměnný až to bolí. Člověk si nemůže dovolit soudit, dokud není schopen si připustit jak moc opravdu (ne)chápe. Tento film samozřejmě není dokumentem. Je to konstrukt. Popularizující gadžovina. Svou komplexní výpovědí je ale překrásný. Otevírá oči, asi ani ne ve smyslu prozření do reality tématu, ale rozhodně ve smyslu přístupu při vytváření náhledu na cokoliv těžce uchopitelného obecně. O tom, s jakým mistrovstvím Kusturica dokázal zachytit nejen tuto obecnou rovinu, ale i konkrétní příběh hlavního hrdiny, a to krásně svérázným rukopisem se symbolikou vyvolávajícím mrazením a černým humorem, ale i hravostí, ať se rozpovídá někdo jiný. (25.03.2012)

Dom Za Vesanje je film, v ktorom sa Kusturica inspiroval Ciganmi a ich sposobom zivota /dokonca isty cas aj stravil v ich osade a chatrciach/. Chyba poriadny pribeh, herecke vykony su chabe az mizerne, ale rezia je vyborna, hudba Gorana Bregovica tiez a divak si zapamata tragicky zaver. Pre mna vsak Crna Macka, Beli Macor je este vyssie. 70 % (02.05.2015)

Cikány v Kusturicových filmech mám docela rád, takhle z plátna, na dálku, nepřímo... A nebudu zapírat - tenhle film přímo miluju, co naplat, lásce se holt nedá poroučet. Když jsem ještě pil, chodil jsem na něj s flaškou vína v batůžku, abych si ještě intenzivněji vychutnal jeho tragikomický (tedy spíš tragický) děj a nádhernou hudbu. A skladba Ederlezi je dodnes pevně mezi mými Bregovićovými největšími srdcovkami. Nejkrásnější scény - cikánské oslavy svátku Ederlezi (srbský Džurdževdan) na řece, schválně naaranžovány do podoby nějakého svátku indického. Nebo Perhan vztekle a sebelítostivě chlastající, tančící, zpívající a cigárem se pálící po návratu do rodné osady. Nebo Perhan nesoucí v náručí mrtvou Azru... A samozřejmě Perhanova pomsta. Silný, syrový a magický film (21.07.2016)

Tenhle cikánský epos miluju snad nejvíce ze všech Kusturicových filmů. Cesta mladého míšence Perhana z malé cikánské kolonie do velkého světa, kde místo štěstí najde jen peníze a zmar, je natočená s empatií a precizností, která svědčí o tom, že Kusturica mezi cikánskou komunitou žil a naučil se ji chápat jinak než jako režisérský "gádžo". Výkony herců i neherců jsou výborné, humor je černý jak bota, tragika převelice lidská a některé scény v sobě mají (i díky famózní Bregovičově hudbě) magickou uhrančivost. Je úžasné sledovat, jak původně bodré líčení života v kolonii přechází do těžce tragického závěru, ve kterém se Perhanův svět zbortí jak ten dům k pověšení. Mistr ve vrcholné formě! (28.01.2004)