Šťastný Lazzaro

Neo-neorealizmus so štipkou mystiky a nejakých tých súčasných sociálnych problémov Európy. Taliansky Forrest Gump nemá to šťastie, že by sa stretával s prezidentmi krajín alebo hral stolný tenis v Číne, napriek tomu je, ako aj názov napovedá, šťastný. Diváka tak primeje popremýšľať nad podstatou šťastia, čo samozrejme nie je nič nové, ale vždy to poteší, najmä v takto originálne poňatej sociálnej dráme. Film sa skladá z dvoch rozdielnych polovíc a platí, že je najlepšie si vopred nič o zásadnom zvrate v polovici nezisťovať, mohlo by vám to zásadne znížiť zážitok tak, ako ho pre nás načasovala a naplánovala Alice Rohrwacher. Ako bonus tu máme Sergia Lópeza v netradičnej úlohe, je to skutočne všestranný herec. (12.05.2020)

Koncept ma strašne bavil. Celý ten socio-demografický prvok kastového systému bol perfektný  to zaobalenie do artového kabátu len dodávalo ten melancholický pocit plný clivých emócií. Do prvej polovice som to hltal no potom som sa akosi nasýtil, prejedol a už som sa začal doslova nudiť. Dej až cinefilne ustal a ani koniec, klišé tragický ako to býva u takýchto filmov ma už nedokázal veľmi presvedčiť. Hudba aj herci zvolený perfektne_______________ emócií tu je na kilá, no pozornosť si po spomínanej polovici už Lazzaro nedokázal udržať. Preto 3*. Inak by som išiel vyššie. (22.12.2021)

Niečím je ten film veľmi zvláštny. Pôsobí ako niečo, čo by som za normálnych okolností nemal rád. Hlúpe postavy obývajúce bezútešný svet. Ale hlavný mladík Lazzaro má v sebe niečo uhrančivé, čo to jeho putovanie robí zaujímavejším. Sergi López pre mňa rovnako funkčná postava. Inak je to pekné a pomaly plynúce. Hrá sa to síce na nejaké veľké umenie ale vravím je tam akási inakosť, ktorá mi v tomto prípade učarovala. Nie natoľko aby som to vychvaľoval do neba ale určite natoľko, že ak to niekto v budúcnosti spomenie poviem - páčilo sa mi to. Či už sa vilo na vlkov, putovalo veternou pustinou alebo podvádzalo o prežitie. (18.03.2019)

Příliš přímočaré podobenství, z nějž v divákově mysli nakonec zůstane hlavně souhlasně soucitný pocit a pár pěkných obrázků. Jestliže se coby filmař pouštíte do podobných projektů, tj. alegorických příběhů, musíte se snažit, abyste na diváky nepůsobili příliš konejšivě. Pokud se nad filmem tohodle druhu kritika ve svornosti rozplývá, a spokojené diváctvo blaženě pomlaskává nad emocionální silou a myšlenkovou hloubkou, přičemž k závěru uroní slzu, tak je něco špatně. Ovšem na druhou stranu, talentovaná Alice Rohrwacher rozhodně je. (14.03.2019)

Šťastný Lazzaro je klenot mezi současnými filmy – zcela se vymykající, pohybující se v magickém spletenci událostí, které si zachovají své tajemství … protože tajemství je tajemstvím právě proto, že v sobě obsahuje něco nevyřčeného. Šťastný Lazzaro je film o lásce, tichu, opravdovosti, odevzdání a přátelství ... o slibech, které pro někoho mohou být jen plácnutím do vody a pro druhého závazkem do konce života. V příběhu se prolínají dva světy, dvě epochy, do kterých vnáší právě Lazzaro pocit bezčasí, neuplývání času, přesahující zákonitosti chodu světa. Lazzaro je postavou silně vyčnívající a výjimečnou v celém příběhu – na svět se dívá s neustále do široka otevřenýma očima a s čistým srdcem. Jako jediná z postav si uchovává dar vnitřní svobody – ať je kdekoli a s kýmkoli, je vždy svobodný. Ve skutečnosti se nenechává nikým a ničím zotročit či využít. Na rozdíl od rolníků nepotřebuje onu vnější svobodu dostat, protože svobodný je – vždy svou svobodou disponoval. Zatímco rolníci „osvobození“ z chapadel markýzy De Luny skončí kvůli nucenému přesunu do města na okraji společnosti, Lazzaro zůstává i tam sobě věrný, svobodný. Právě zde vidím jako podstatná slova markýzy De Luny, která prohlásila: „Když dáš lidem svobodu, uvědomí si své zotročení.“ Ne náhodou právě ve chvíli, kdy přilétá do Inviolaty policejní vrtulník, který je předznamenáním civilizace a jakýmsi mostem mezi první a druhou částí děje, se ocitá Lazzaro mimo Inviolatu, tudíž mu nemůže být svoboda dána a nemůže být propuštěn ze služeb markýzy. I přesto, že si film nijak okatě neklade ambice šířit Ježíšovo poselství, je jím prostoupen. Pomineme-li odkaz na legendu o Františkovi z Assisi, o mučednictví a lásce ke Kristu se mluví hned na počátku filmu při zmínce o svaté Agátě, která byla pro svou lásku ke Kristu, kterou upřednostnila před láskou pozemskou, umučena uříznutím obou ňader... A co by to bylo za Lazara, kdyby ani ve filmu nevstal z mrtvých? Odkaz na evangelia lze najít třeba i v příběhu lazara (Lazzaro) a boháče (markýza), který zároveň podpírá motiv třídní nerovnosti, které je věnována značná část filmu. Antonie pak v městském prostředí rozpoznává jako první Lazzara a pokleká před ním, jako kdyby věděla o jeho mučednické smrti a stává se tak jeho ochránkyní a průvodkyní ve městě jako blahoslavená Antonia Mesina, patronka mučedníků. Celý příběh završuje kritika církve ve scéně, kdy i kostel přestává být svatostánkem - místem pro všechny, kde je možno rozprávět s Bohem … Tento obraz se pomalu propojuje v závěrečné scéně, která nás pak nevyhnutelně nutí k otázce, proč musí být stále někdo obětován? Vždyť právě Ježíš nám ukázal svou mučednickou smrtí na kříži, že již nikdo obětován být nemusí. Něco jsme nepochopili? (27.04.2019)