Chvilky

Zpočátku mě to celkem bavilo, seznamování s postavami bylo zajímavé i přes ty příšerné střihy, které působily strašně amatérsky, jenže mě to pak po čase přestalo bavit, protože seznamování s rodinou Anežky trvá zhruba celou hodinu filmu. Tak jsem čekal, co se bude dít, jak se to celé uzavře, jestli to dá nějaké odpovědi na to, jak by Anežka mohla postupovat ve svém životě dál... a ono to skončí nijak. Takže já vlastně celý film sleduju depku o holce, co sama neví, co se sebou a neví jak v životě postupovat dál (to je taky dost originální téma, hlavně v Česku...), jestli najde východisko ze své současné situace a mám se spokojit s tím, že nějaké vyhlídky na budoucnost asi má? Za celý film se nikam neposune, ani ona, ani její rodina, zůstane to všechno pořád na stejné situaci a s tím se mám spokojit? Já bych si jako divák přál vidět, jestli tu nějaké východisko má nebo ne, takhle mi to připadá, že ani sama režisérka nevěděla, co s tím dělat dál a jak to zakončit. Působí to odbytě. Jo, některé scény se mi ve filmu líbí, jsou povedené a dobře natočené (ale sestříhané jsou blbě, ale to už jsem psal), ale když si položím otázku, co mi to mělo říct, tak vůbec nevím. Nic se tam nestalo, nic se tam nevyřešilo, nikam to nevedlo. Vlastně je to dějové jako většina českých filmů, ve kterých se taky vlastně nic nestane. A to je taky další důvod, proč nepůjdu s hodnocením výš, moc se to od jiných českých filmů neodlišuje. Já jsem nad slabými 3* i přemýšlel, ale to jsem ještě doufal, že se to nějak uzavře. Takhle to za moc nestálo. EDIT: Po nějaké době zvyšuji na 3*, jelikož mi tenhle film uvízl v hlavě a pamatuji si na něj v rámci Česka jako na celkem dobrý. Takže, slabé 3* (04.06.2019)

Po počátečním ošívání se mě tenhle film pohltil přesně tak, jak chtěl a měl, veškerou svou nepříjemností, až fyzickou naléhavostí, kterou předvádí a nechává pocítit. Skvělý formát, který jednoznačně funguje, nemůže nefungovat. **** Divák má, musí mít, protože to zná z vlastního života či okolí, což samo je na tíživosti mechanicky přidávající vědomí, neodbytný pocit prožívané kumulace, zahlcení, dušení, stupňování tlaku, repetitivnosti - ač přitom reálně jde ve filmu jen o jednoduché řetězení stále nových situací, o sled neopakujících se etud, názorných příkladů, kdy s Anežkou prožijeme typické setkání s každým z lidí v jejím životě právě a pouze jedinkrát. (S babičkou ji vidíme dvakrát, ale podruhé jen proto, že setkání s dědečkem se bez babiččiny asistence neobejde.) **** Film nás repetitivnosti vlastně milosrdně ušetří - o to horší to je. Únava pochází z naší zkušenosti se stejným fenoménem, víme tak dobře, co Anežka prožívá, do čeho se nechává vtahovat a jak a proč ty nešťastné mechanismy fungují - a je to o to těžší, že ona je nezkušená, že se nebrání, ještě to chtě nechtě živí a v nás poučenějších se všechno kroutí, protože my už víme, známe abecedu duševní hygieny a zlaté pravidlo, že topícímu se nepomůžeme, budeme-li se topit s ním, necháme-li se od něj stahovat pod hladinu, nevzepřeme-li se i silou, abychom se mohli nadechnout. **** Životní situace jsou tu přesně odpozorované a minimalisticky odprezentované se vší svou tíživostí, malostí, zasmyčkovaností, absurditou nefunkčních argumentů, malicherných výčitek, míjení či zakrývání podstaty, omezeností rozhledu, zdánlivou bezvýchodností - a právě v té lapidární, lékárnické formě podání nejmenšího možného množství jedu, na němž lze sledovat jeho destruktivnost, se skrývá síla snímku - v tom, jak zkušeně pojednává o pastech pro nezkušené. **** Za těžiště celého odprezentovaného řetězu situací, který po vypnutí kamery, víme, bude prostě pokračovat dál, dál za obzor, dál, než Anežka i z už trochu vyvýšeného stanoviště právě vidí, dokud - a pokud - ho sama aktivně nepřetrhne, k čemuž bude potřebovat ještě větší rozhled, pochopit nápovědu a vystoupat ještě výš, nebo dokud se pod tím tlakem pasivně nezhroutí a nenechá semlít jako jiní - lze považovat scénu u nedůvěryhodné psychoterapeutky, kde ze sebe (pochopitelně) nedostane ani slovo, ale nutně si musí uvědomit dědičné dispozice v ženské linii a porovnat se na životní ose s maminkou i babičkou. **** Rukopisem i silou vyznění - v odstupu i v účasti zároveň - to připomíná nejlepší rané věci Kelly Reichardt (Old Joy, Wendy a Lucy). **** Jenovéfa Boková byla pro tuhle roli vybrána jako dokonalý fyziognomický typ, pokud to pro ni nebylo přímo napsáno. Což zároveň znamená, že zůstávám zvědavá, jestli pod dobrým režisérem bude schopná hrát suverénně i úplně odlišné typy postav, nebo zda se jí film pouze trefil do osobního charakteru (stejně jako pozdější Bláhovcův Karel, já a ty). *~ (18.05.2019)

Anežka mně byla v mnoha ohledech velmi blízká. Ano, jedná se tady o mnoho situací, které jsou běžné, ale mě zaujala samotná Anežka, která představuje mnoho mladých lidí v dnešní době. Jak je těžké soucítit s někým, kdo už téměř nežije nebo kdo je jako její babička, jen tu trpělivost jakou měla, bylo obdivuhodné. Jak je těžké vcítit se do matky, která trpí silnými depresemi a jak se sama potýká se svým vlastním já, které chce žít, milovat a být milován. Ne jen poslouchat a dělat věci, které se holt musí, například pomáhat tátovi s dřívím. Zvednout se ze země a jen tak si chvilku snít a zapomenout na trable je někdy sakra těžký. Anežko, držím Ti všechny palce a pocit štěstí se určitě někdy dostaví. (02.05.2019)

Film dost o ničem, musím říct (prý "zdánlivě banální", pche - jak zdánlivě? vždyť on prostě JE banální, panebože!). Nejsem člověk, který nutně vyžaduje od filmu nějaký příběh, ale zrovna v případě Chvilek mám pocit, že to je film, který mi nedal takřka nic. Hlavní postava mi nebyla nějak zvlášť sympatická - vlastně mi dost možná byla i lhostejná - a tak jak je zde vylíčena, si k ní podle mě ani moc cestu najít nejde, protože ona sama (kromě toho, že působí i poněkud neživotně či nevěrohodně - nevěřím například, že by se někdo s takovým přístupem k životu mohl naučit hrát tak dobře na housle jako Anežka - v tomto ohledu mi přišlo dost umělé, jak je do filmu naroubováno to, že Jenovéfa Boková je skutečně skvělá houslistka) tak strašně neví, co se životem, že je i nezáživné to sledovat. Chvilky mi v tomto ohledu trochu připomněly můj oblíbený film Laputa, jehož hlavní postava byla podobným způsobem pasivní, ale film to byl výrazně zábavnější (možná i tou určitou stylizací - Chvilky jsou oproti tomu tak strašně rádoby civilní, až jsou vlastně zoufale fádní, jako sama Anežka a problémy, kterým čelí (s nimiž se sice nakonec dokope zajít k psychologovi, ale nakonec se tam nezmůže na slovo - mimořádně trapná scéna s Lenkou Vlasákovou; obecně je v tom filmu trapných situací víc - proč tam třeba muselo být to močení u řeky? - a rovněž mnohé dialogy mi dost trhaly uši, popravdě, hlavně ty s Alenou Mihulovou). Párkrát jsem se tam něčemu uchechtnul, ale jinak to ze mě nějaké větší emoce nedostalo, a celkově se nemůžu ubránit pochybnostem, co ten film vlastně sděluje - že máme být zdravě průbojní a žít život podle sebe? Na to by jeden vážně nepřišel! Ale jak to udělat? Zní ta správná otázka... Jenovéfa Boková navíc pro mě osobně není dostatečně zajímavá, aby mě bavilo na ni koukat hodinu a půl v kuse - už jsem viděl i filmy, kde byla docela hezká, ale Chvilky nejsou ten případ, podruhé bych se tomu filmu už vyhnul. (03.03.2020)

Spociatku vyborny film, fakt to zacina namakane, holka si udrzuje rodinu v pohode ale za cenu permanentneho ustupovani a vyhyba sa konfliktom a nedorozumeniam. Cesta do pekla jest dlazdena najlepsimi umyslami, o tomto je film, a funguje. Kulisy su vyborne, dialogy obycajne, tempo namakane, skoda len toho ustreleneho zaveru - kludne mohla vybuchnut a film by sa skoncil tym, jak si rodina ide poradit s jej vybuchom a naslednymi nasledkami. To bych uvital, takyto koniec vo filme bol o hovne - teda zase pardon, mne to uniklo a chcel som napisat ze nebol domysleny a posobil slaboducho. Parkanova je zrejme rezisersky talent do buducnosti. sledovat jej tvorbu . 67 % (24.08.2019)