Ze soboty na neděli

"Teď ještě ne, až za chvilku, až zhasnou světla v báru. Teď ještě ne, až za chvilku, se ztratí pár po páru." Vedle Karla Lamače a Karla Antona se za hranicemi Československa z krajanů prosadil především nonkonformní Gustav Machatý. Už jeho první film, adaptace Tolstého novely Kreutzerova sonáta, zaujala část kritiky svým strhujícím příběhem, neobvyklým režijním přístupem a funkcí depresivní atmosféry. Světového jména pak dosáhl díky Erotikonu, který se výběrem tématu i jeho ztvárněním zcela vyrovnal zahraniční úrovni, o čemž samozřejmě svědčí i řada mezinárodních ocenění a uznání. Po delší nedobrovolné pauze, kdy Machatý hledal financiéra pro svůj další film, získal na počátku roku 1931 příležitost vrátit se do ateliérů. Podle námětu básníka Vítězslava Nezvala tehdy začal vznikat snímek Ze soboty na neděli. Na první pohled prostý příběh dvou mladých a charakterově odlišných úřednic, hledajících své štěstí v pochybných zábavných podnicích, je však zrcadlem lidského tápání o hledání pravých hodnot. Zatímco zkušenější a protřelejší Nany je odhodlaná využít všech prostředků k tomu, aby vedla zajištěný život v luxusu, plachá a nezkušená Máňa nachází rovnováhu až ve vztahu s chudým, ale upřímným sazečem. Film tehdy jako jeden z prvních otevřeně apeloval na důsledky hospodářské krize: do ostrého kontrastu je tu vedle sebe postaveno prostředí nablýskaných dancingů a společenských klubů, plných nevázaného veselí i ryze obchodního flirtování, a protetářských výčepů z periferie, kam se jedna z hrdinek uchýlí před deštěm. Určujícím prvkem Machatého filmu je ovšem funkční použití avantgardně laděných metafor a detailů, nemajících v rámci české předválečné tvorby velké zastoupení (patrně nejvýrazněji se do divákovy mysli vryje symbol kapajícího vodovodu anebo stenotypistický diktát v kanceláři). Machatý se i tentokrát obklopil těmi nejlepšími osobnostmi z řad nových uměleckých proudů. U kamery stál Václav Vích, stavby provedl Alexander Hackenschmied, hudba je dílem Jaroslava Ježka, písňové texty nesou autorství Vítězslava Nezvala a v jedné z vedlejších rolí se ocitl populární hitmaker R. A. Dvorský. Působivé herecké výkony ústředního trojlístku (Magda Maděrová, Jiřina Šejbalová, L. H. Struna) dávají tušit nové možnosti zvukového filmu. Ze soboty na neděli představuje v začátcích československé zvukové kinematografie první závažný pokus o navázání na průbojné směry světové kinematografie, především na sociálně-kritické filmy německé produkce z konce dvacátých let. (03.02.2009)

–Vy nemáte ani škraloup… –Ne, já nerada. Vskutku zvukový film. Zvuky pomahají s orientací a zároveň přispívají k dezorientaci nás i postav. Zvuky a ruchy prozrazují, co se ve scéně děje, hudba (diegetická i nediegetická) zas udává její náladu. Kromě prostředí bohužel promlouvají také osoby do něj zasazené. Hlášky vynikají zejména důkladností, s jakou popírají slovo „duchaplnost“. Machatý s Nezvalem by dnes mohli psát dialogy pornofilmů. 80% (31.08.2010)

Prvních dvacet minut je děsivých. Nejenom naprosto nesympatická Šejbalová, ale i celé to protahování v luxusním restaurantu s kabaretem, kdy se ani nechce věřit, proč ti milionáři mají potřebu hrát prci, prci, prcičky zrovna s chudými děvčaty od psacích strojů, a ne s nějakou znuděnou paničkou svého postavení. Následuje skvělá čtvrthodina noční Prahy 30. let za deště, včetně návštěvy zaplivané putyky a hospodské rvačky (včetně dalších klišé v podobě všudypřítomných zlodějů), návštěvy kostela (raději nepřemýšlet, kdo by nechal kostel o půlnoci otevřený a ještě tam hrál na varhany), abychom se přesunuli ke Karlovi do bytu a sledovali docela vtipné tkání a namlouvání, s jedním dramatickým zvratem ke konci. Dějově je to tedy bída, obrazově jak kdy a jak co, zvuk je samozřejmě opulentní - jak zde píšou jiní v komentářích, pan režisér prostě dostal do ruky novou hračku a podle toho to vypadá. Pobavily mne fórky mimo hlavní děj - když si štamgast nalije kafe do cukru a s vítězoslavným úsměvem šlichtu nabízí kamarádovi u stolu, zkouška temperamentu, tlustý rozhlasák dávající rady, jak cvičit...). Značně nevyrovnaný film, i ta muzika, nakolik jinak (mimo tento film) se mi líbí, zde mi přijde tak nějak nepatřičně a jako na just a na sílu protlačená. Mimochodem, byla to krásná doba, kdy k erotickému vzrušení stačil chlapovi zakázaný pohled na dívčí lýtko - dnes by si šel pustit porno na internetu. (07.11.2018)

Machatý se rozhodl zvukově experimentovat a ukázat otrokům zvukové aparatury a diletantům, jaký potenciál pro filmovou řeč i samotný děj nový nástroj skýtá. Ovšem i on se svým způsobem zvuku podřizuje. Je zde jasně viditelná podřízenost dějové složky různým zvukově-obrazovým extempore a přehlídkám nejrůznějších možností, z čehož okatě kouká formalismus a uniká psychologie a hlubší prožitek. Umělecký kalkul tudíž omezuje zaujetí příběhem a uvádí diváka do značného odstupu. Tím pádem nemůže být řeč o obdobném uhranutí a emocích, jaké nabízí Erotikon a Extase. Přesto jde stále o dílo ojedinělé, netýkající se jen technického inovátorství, ale i snahou o přirozenost, civilnost a autentické momenty, "nedějovost" hlavně v první polovině. Takovéto pojetí látky by se spíše hodilo někdy na přelom padesátých a šedesátých let. Jako by Machatý už jen nedržel krok s dobou, ale trochu ji i předbíhal. (26.08.2010)

Po skvělém Erotikonu nepochopitelné zklamání. Stejně jako na klasice Vrah mezi námi, lze dobře ilustrovat, že Machatý ještě se zvukem neumí nakládat. Veškeré dialogy se dělí pouze do tří kategorií: banální, zbytečné a opakující se. Z tolik vychvalovaných zvukových efektů (Ježkova píseň, rozhlas) ční samoúčelnost a ukazují pouze naivní nadšení z počátků zvukové éry. To vše je ale, když ne pochopitelné, alespoň omluvitelné. Smutnější ovšem je, jak rychle se vytratila obrazová kvalita, která vyzdvihovala Erotikon nad soudobou produkci. Osvětlení je tristní, zajímavých záběrů a prvků avantgardní kinematografie znatelně ubylo. Zůstal jen příběh z červené knihovny. (07.08.2011)