Třetí princ

Pro děti snad až příliš temná pohádka s hutnou téměř až hororovou atmosférou, nakonec však přece jen dobro zvítězí nad zlem, jak už to v pohádkách bývá a konec dobrý, všechno dobré. Třetí princ je jednou z mnoha vynikajícíh pohádek české filmové školy 80. let, úžasné exteriéry Adršpašských skal a vynikající a krásná pohádková hvězda Libuše Šafránková už jen dotvářejí až brutální erbenovskou poetiku Třetího prince (29.11.2004)

Tohle je hodně zvláštní film. Nebýt toho zdržování v úvodu, a mít daleko větší prostor sukničkářský bratr, a mít to trošičku víc hororovější nádech ve skalním království, neváhám to ocenit daleko víc. Takhle je to trochu kočkopes (přece jen sukničkář v pohádce?), kde některé části fungují skvěle, a u jiných si říkám, no a co, případně wtf? Chtělo to - navzdory asi tlaku schvalovacích komisí - přitlačit na pilu. (25.12.2013)

Zase jedna nepovedená pohádka a důkaz, že i dříve se pohádky vždycky nepovedly, že to není jen fenomén dnešní doby, kdy takových nepodařených pohádek přibývá jako hub po dešti. Pro jaké děti je tato pohádka určena? Je tak neprůhledná, tak zmatená, že si opravdu neumím, představit dítě, které by z ní mohlo mít radost. ... K čemu tam byl ten třetí, resp. první princ? Proč chudou  ženu se sedmi dětmi museli zastoupit kejklíři? Co je na tom lepšího? Kdyby se pánové raději drželi toho Erbena a nevnášeli do zpracování klasických pohádek své hloupé a nesmyslné inovace, udělali by rozhodně líp! (09.01.2019)

Moje nejoblíbenější POHÁDKA. Protože je "původní" . Když ji K.J.Erben "posbíral" (Erbenův text nese název Dvojčata) a pan Moskalyk natočil... Nejsou to Tři oříšky pro Popelku a další všeobecně známé, i když líbivé. Mám ji rád hlavně pro to, co ji tak odlišuje od ostatních pohádek: sahá k samotným kořenům žánru, ba přímo k mýtu, do dávnověku (např. staré pohanské kulty: "Skály už nebraly ani mé dary."), k odvěkému dychtění po tom tajemném, neznámém, co nás čímsi přitahuje, vzrušuje a láká; k prastarým hodnotám, jako jsou odvaha, statečnost, přátelství, věrnost..., se stejnou naléhavostí z ní však promlouvají též city, instinkty, touha a především láska - ovšem láska skutečná. Zde totiž princezna není obligátní odměnou či výhrou (tím rozhodně nechci deklasovat syžety jiných pohádek!) na konci cesty plné překážek, nebezpečí či plnění úkolů hodných následníků trůnu. Ba co víc, v této pohádce dokonce princezna miluje! Když Milena varuje prince: "Nežeň je do skal!", a posléze z jejích úst slyšíme věty: "Hledala jsem Tě všude..." nebo: "Tři úkoly, co s nimi? Chtěla bych, abys zůstal...", tehdy už nejde o úzkost či obavy o budoucnost vlastního království, nyní je to bytostný strach o člověka, ke kterému cítí to, co je staré jak lidstvo samo, přitom však vždy jiné,rozumem neovlivnitelné, pokaždé jedinečné a znovu neopakovatelné, tedy opravdovou lásku ... Pro mě je Třetí princ dosud nepřekonaná adaptace původní pohádkové látky. Středověká spanilá nádhera se vším všudy, navíc smekám před "dvojvýkonem" Libušky Šafránkové. (04.11.2009)

Podivuhodná, netradiční, pozoruhodná a velmi poutavá pohádka, která rozhodně není určena pro malé děti. Dlouho mi trvalo, než jsem jí vlastně přišel na chuť, a pokaždé, když mám příležitost ji znovu vidět, z ní načerpám něco nového. Nedokážu popsat proč, ale konečná scéna, kdy je zlomeno prokletí skal, působí natolik silně, dojemně, doslova archetypálně, že se z toho vždy vyloženě neubráním slzám. Všimněte si, že princové tu narozdíl od jiných "dětských" pohádek nečelí žádným ztělesněným protivníkům. Nemáme tu žádné čerty, žádné zlé čaroděje, ježibaby, draky či obludy, vlastně nikdo tu není vyloženě zlý. Všecho, čím musel princ Jaroslav projít a nad čím musel zvítězit (a kde Jindřich s Jaromírem pohořeli), je to, co není vidět a s čím si musel poradit jeho vlastními (vnitřními) schopnostmi. Vyhrál tam, kde jiní se zasekli. Vyhrál boj nad silami, které máme v sobě všichni. (14.01.2011)