Upír Nosferatu

Jedinečnost slavného trojlístku „Caligari, Nosferatu a Vampyr“ spočívá mimo jiné v tom, jak nápadně se liší – první je expresionistický, druhý mýtotvorný a třetí impresionistický. Kabinet doktora Caligariho klade reálné dějové prvky do rámce pohybů nemocné, blouznivé a démonické duše (expresionistický zevnějšek odpovídá duši), zatímco Upír Nosferatu na to jde obráceně a divné postavy zasazuje do reálných exteriérů měšťanské společnosti. Vampyr od Dreyera stojí někde mezi a snovostí odpovídá francouzskému impresionismu 20. let 20. století. ____ Abych se přiznal, Nosferatu se mi líbil ze všech tří asi nejvíce. Možná za jeho kvalitami nevězí jen zvláštní dvojakost počátků kinematografie, současně tak naivních a podmanivých, jako spíš nepřítomnost postmoderny - příběhy z první poloviny 20. století nerelativizují, nezpochybňují, ani přehnaně nehloubají. Naopak vycházejí z pohádek a z legend a opětovně se k nim v závěru navracejí. A i to je důvodem jejich estetické panenskosti. (02.12.2008)

Druhý film z němé éry a zase tam někdo někomu cucá prst. Rozdíl je v tom, že tento snímek Vatikán doporučuje. Epochální v nejednom ohledu: Když si Nosferatu nese svou rakvičku z lodi až do domu, dochází mi, odkud mají autoři Toma a Jeryho své řemeslo. Pokud jde o samotný příběh (dále spoilery), musím dát za pravdu vypravěči, že v oné historii velkého umírání je mnoho nejasností. Jisté je, že Hutter po souši, Orlok po moři současně přispěchali z Orlokova zámku do Wisborgu. Nezdá se však, že by s touto pozoruhodnou podvojmostí korespondovala jiná podvojmost: město má svou nákazu, Hutterova žena svého upíra. Proč tam vlastně přijel? Zakousnout se do toho krásného hrdla a umřít. Velkou předností oproti jiným drákulovským adaptacím je už to, že se tu nežvaní (a nezpívá!). Nutno vidět znovu. (05.03.2012)

Další němá éra a další zklamání. Dobrá tedy, dám šanci ještě Kidovi a potom se do toho nebudu šťourat a nechám to být! Asi tomu nerozumím, asi nejsem takový filmový labužník a asi nejsem tak trpělivý, abych vydržel hodinu a půl u pár zvuků sledovat "prázdnou" obrazovku. První půlhodinku jsem se i bál, prožíval to, ale potom mně přepadla nuda a odešla až s nápisem "KONEC". Na tu dobu vzniku je to briliant, ale na dnešní dobu obyčejnej šutr od Bečvy. (28.10.2008)

Předně musím říct, že vidět Upíra Nosferatu v brněnské Scale s naprosto úžasným hudebním doprovodem Ensemble Marijan byl velký zážitek a závidím Brňákům, že u nich studentský projekt kinẽma musica vznikl a že se mu daří. Co se filmu týče, jistě, je to z dnešního pohledu spíše zábavný snímek, obzvlášť pokud jde třeba o herectví Gustava Von Wangenheima, nicméně má i momenty, ve kterých jde veškerá legrace stranou. Tak třeba Orlokovo vyvražďování lodní posádky, to je přímo ukázkový horor, a závěr se stínem sápajícím se po dveřích a chvíli nato i po srdci krásné Ellen zrovna tak. (26.10.2016)

Bezesporu se jedná o nejlepší filmové ztvárnění tohohle Transylvánského degustátora červené tekutiny. Herectví a charisma Max(e) Schreck(a) dávají tomuhle snímku naprosto jiný rozměr. Horší už je to se zvukovou stránkou filmu, která pro mě byla spíš rušivým elementem. V patřičných chvílích sice hudba dokázala vyšpónovat napětí a atmosféru o level výš, ale po zbytek času mě spíš neskutečně iritovala. Ač nerad - jedna hvězda musí jít dolů. (26.01.2018)