Fanny a Alexandr

Před chvílí jsem vyšel z Bergmanova malého světa, z toho jeviště plného lidí, nosících různé masky... a stále těžko hledám slova. Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece – veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která – ať už tragická, nebo humorná – dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především – UMĚNÍM! Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích dovedete na film více než jen dívat! (22.02.2004)

Hrozně jsem se bál, že tuhle klasiku protrpím. Filmy, které jsem od Bergmana zatím spatřil, nepřesáhly 100 minut a i při této relativně krátké délce byla jejich záživnost skutečně na hraně. Jak už to tak ale bývá, u kvalitních dlouhých snímků, Fanny a Alexandr frčí skoro neuvěřitelně. Duo dětí mi bylo moc sympatické. Část, kdy se odstěhovaly k biskupovi byla značně povedená, skoro mi přišla jako moderní thriller/horor, škoda, že ta kapitola nebyla dle mého vkusu úplně dotáhnutá, na to, jaký měla potenciál. Trochu mi také vadilo opomíjení Fanny, kterou dokonale ztvárnila jistá Pernilla Allwin, u které bych vsadil všechny prsty, že ji znám i odněkud jinud. To ovšem nic nemění na tom, že bych o ně přišel, jelikož IMDb povídá, že to její jediný film. Také mě trochu mrzel fakt, že sourozenci mezi sebou téměř neprohodili slovo. Vůbec mluvili dost málo. V (ne)poslední řadě mě trochu zklamala závěrečná cca půlhodinka, kdy už je v podstatě všechno vyřešeno a vesele se natahuje. Ještě se stručně zmíním o Alexandrovi. Ten mi ze začátku neseděl. Říkal jsem, jak by bylo skvělé, kdyby se choval jako velká a arogantní svině. No, postupem času mi mou představu alespoň částečně vyplnil a já jsem za to rád. Celkově jsem ale opravdu spokojen a můžu říct, že jsem tolik ani nečekal. Director's cut bych ale nechtěl vidět ani zdálky. Říkám si: "To opravdu filmu nevadilo, že byla jeho celá půlka vystříhána? Není s podivem, že snímek neztratil smysl?" Ovšem také mě napadlo, že klidně to mohly být akorát další větve příběhů vedlejších postav (něco jak "větev cukrárna"), která s hlavní dějovou linií nemá nic moc společného a je dobře, že mě (nás) takovýchto větví střihač ušetřil... (22.06.2006)

Jeden z nejlepších snímků tohoto švédského mága. Ano, říkám mága, protože film vypadá, jako když ho stvoří kouzelník pouhým mávnutím kouzelnou hůlkou. Precizní kamera, hra se světlem (už jsem říkal, že Sven Nykvist je bůh?) a perfektní režie, díky které tři hodiny uplynou tak rychle, že se tomu divíte ještě druhý den. Psát více nemá smysl, Marigold to vystihnul nejlépe. Jeden z nejabsolutnějších filmových zážitků. Ale řeknu vám, vidět to v kině na velkém plátně... (02.08.2007)

DVD s tímto filmem jsem měla na stole asi 2 měsíce, než jsem se odhodlala obětovat mu tři hodiny svého času. Nelituji. Děj ve filmu je plynulý a nenásilný a přitom ne zdlouhavý, je zkrátka jako splav, na který se dokážete dívat i několik hodin a přitom vám na mysl vyvstanou klidné obrazy z vašeho dětství. Ve filmu není nic, co by urazilo, nic navíc, ani tam nic nechybí, přesto se k němu ve vzpomínkách nebudu vracet často, neboť naopak neobsahoval nic, co by mě vytrhlo a nedalo mi spát. (06.07.2008)

Netradiční Ingmar Bergman, který ukazuje, že skutečně plně ovládl filmové médium a divákovi prezentuje krásné i bolestné dětství Fanny a Alaxandra. Jsou roztomilí, ale svět kolem nich není jen krásný. Dětství může být zábavné, může bolet, a tohle je v tom snímku krásně vidět, navíc jeho vizuál je na oko prostě příjemný. (10.12.2015)