Ptačí klec

V originálním znění nepopíratelně lepší, přesto jde i tak o příjemný film nejen na dlouhé zimní večery. Komické situace vznikající z chování postaršího pana Goldmana vlastnícího travesti klub, který se pokouší před konzervativní rodinou synovy budoucí ženy utajit skutečnost, že žije v partnerském svazku s Albertem, pobaví i zapřísáhlé mrzouty. (08.08.2011)

Přesně takovou komedii jsem potřeboval. Ten typ prázdninového filmu k potěšení ducha, a to není rozhodně málo. Ano, ke konci tomu trochu dochází dech a gradace zápletek se tak již nedaří, ale i tak těch ostatních 105 minut bylo prostě božích a Robin Williams s celým dalším hereckým ansámblem dokazuje, že tady ten vtip stojí na kvalitních hercích, nikoli na trapnosti. Velký palec nahoru. 80% (07.06.2018)

Armand a Albert jsou homosexuální pár středních let. Armand vlastní travesty klub s názvem Ptačí klec. Oba spolu vychovávají Armandova syna, který jednoho dne oba překvapí svým rozhodnutím se oženit, ale otec nastávající nevěsty je vlivný republikánský senátor a syn si nepřeje, aby se dozvěděl o tom, že jeho otec je gay. Nezbývá než sehrát všechno tak, aby to vypadalo, že Armand s Albertem nejsou orientovaní na stejné pohlaví. Nebude to snadné, ale bude to vtipné. Je nutno dodat, že tahle komedie vychází z divadelní hry a je to na ní znát. Divadelní minimalismus je patrný zejména uprostřed filmu, kdy však také dochází na velký příval gagů, když je senátor na návštěvě u páru a oba předstírají heterosexuální orientaci. To je nejlepší část filmu a Robin Williams s Nathanem Lanem svoje "přihřáté" postavy hrají perfektně. Před a po této scéně vtipů výrazně ubude, což je škoda, protože po pomalém rozjezdu přišla gagová smršt a konec mně přišel trochu moc absurdně crazy, a mohli si s ním dát trochu větší práci a vylepšit ho. Komedie, která se vyplatí vidět pro skvělé herecké výkony zejména dvou hlavních představitelů výborně nadabovaných a prostředek filmu rovněž stojí za to. 60% (11.06.2012)

Udělat dobrý americký remake francouzské komedie je jako umět strhnout ubrus se stolu a nepokácet přitom věci na něj pokladené. Američané jsou ve své podstatě velmi konzervativní, hákliví na své soukromí a vnitřní život. Než vyjdou na ulici, nasadí si pomyslnou masku "keep smiling" a snaží se být asertivní. Liberální Francouzi jsou jiní - pro ně jsou emoce vším. Když se nic neděje, nějaký problém si prostě vytvoří, aby kolem něj mohli půl dne tančit, vyhazovat ruce nad hlavu a vykřikovat "C´est ne pas possible!" ;o) Asi proto od nich bez problémů vezmeme i nejnepravděpodobnější komdiální zápletku jako něco normálního a snadno uvěřitelného. I Amíci se tomu smějí, ale nevěří, že by to fungovalo i u nich. Hrdinové remaků proto nejsou nikdy normální lidé, ale různí pomatenci, čímž se má vysvětlit jejich výstřední chování. To byla chyba Dne otců, například. Ptačí klec je dechberoucí výjimka. Scénáristka Elaine Mayová a režisér Mike Nichols (v 50. letech populární dvojice televizních komiků) převedli francouzskou Klec bláznů do amerických reálií s právě tak filigránskou pečlivostí, jako když se staví model lodi v lahvi. Upravovali velmi opatrně, častěji ubírali než přidávali. A dosáhli toho, že se film bez potíží varovnal originálu. Samozřejmě když přijmete, že hlavní roli nehraje úžasný Michel Serrault, pro nějž byla napsaná už divadelní předloha a v době natáčení měl roli v malíčku. Vzhledem k tomu handicapu není Nathan Lane vůbec špatný. A špatné nejsou ani některé drobné změny - postava konzervativního politika v originálu působila dojmem mluvčího jakési pomatené církevní minority, kdežto tady je to dokonce senátor existující Konzervativní strany a všechny narážky na to téma jsou přímočaře adresné. Jeho žena - další rozdíl - není jen submisivním přívěskem, je to příslovečný krk, otáčející hlavou rodiny. A nejpůvabnější rozdíl je, že pan senátor si "paní Colemanovou" narozdíl od svého předobrazu velmi oblíbí. ;o) 80% (22.01.2007)

"A woman is said to be worth her weight in hens and a man's wealth is measured by the size of his cock." Nie je to práve najvýbušnejšia komédia a spočiatku mi robilo vážny problém zvyknúť si na hysterické prehrávanie Nathana Lanea, ktorý spolu s Hankom Azariom tvorí duo viac zženštilé než mnohé ženy, ktoré v reále poznám. Preto som Birdcage v prvej polovici považoval za pseudofrašku s kôpkou dobrých hlášok, ale až od prvej konfrontácie dvojice homosexuálov s rodinou konzervatívneho politika začína vážne veľká zábava. A až v nej krásne vyniknú perfektné dialógy a herecký talent väčšiny zúčastnených. Pri záverečnom odchode Genea Hackmana z Vtáčej klietky, prezlečeného za ženu a neisto si pohmkavajúceho We Are Family som pochopil, že s väčším nadhľadom sa to už ani nedalo natočiť. (7/10) (13.05.2012)