Ta naše písnička česká II

Obrovská škoda, že tento film ihned po převratu zapadnul, tak jako více filmů natočených v devadesátém roce. Tenkrát měl každej jinší starosti, než chodit na český filmy do kina. Příběh o houslistovi Janovi, kterého výborně ztvárnil Jan Hartl začíná přesně ve chvíli, kdy spojená vojska Varšavské smlouvy okupují Prahu. Aby se Jan mohl nějak uživit, tak musí dělat ústupky a vyloženě šaška pro vysokého stranického funkcionáře v prasácké roli Bronislava Poloczeka, který mohl manipulovat s kýmkoliv a jakkoliv se mu zachtělo. Opět se mě zvedal žaludek z toho strašnýho totalitního režimu, kdy mohl člověk spadnout až na dno, nebo začít z vlezdoprdelectvím a podvolit se straně a tím ztratit veškerou důstojnost. Fuj, hanba komunistům, tohle byla fakt otřesná doba. Pěkně nechutnýho a úlisnýho tajemníka si zahrál i David Matásek, jehož příčesek byl ještě úlisnější než on sám, nebo věčně ožralej funkcionář v roli Františka Husáka, kterej na jedné stranické hostině poblije celej švédskej stůl. Vít Olmer si opět nebral servítky a natočil i odvážné scénky, jak třeba Hartl orálně uspokojuje Ivanu Chýlkovou (zpěvačka), nebo jak si Broňa nechá kouřit od nějaké kurvy, anebo nehorázný kozy Lucie Bílé, které i přes lehké tričko dávají pěknej viditelnej tvar. Už jen z těchto pohledů je to zásadní a nesrovnatelný snímek v československé kinematografii. A hlavně ty papalášký žranice, chlastačky až do rána, to je vše natočeno tak přesvědčivě a téměř dokumentárně, jakoby film točila Věra Chytilová. Hodně tomu totiž přispívá kamera Jana Malíře (Věře Chytilové dělal kameru k filmům Faunovo velmi pozdí odpoledne a Šašek a královna), která je furt ve střehu a neustále mapuje každou scénu hodně detailně, zabírá různé úhly, detaily obličejů, zkrátka přesně tak, jak jsme tomu zvyklí u filmů paní Chytilové. Příběh končí těsně před Sametovou revolucí (aspoň mě to tak připadlo) a co se vše v mezičase odehrává je fakt hrozný svinstvo! Vít Olmer byl jedinečný režisér a je velká škoda, že mu po jeho posledním dobrým filmu Tankový prapor taky řádně mrdlo v hlavě (podobně jako Troškovy) a začal točit nehorázný bahno. Jeho dřívější snímky měly sakra šťávu, spád a vypovídaly energicky a bez nějakých příkras o tehdejších dobách (např. i film Bony a klid) a v osmdesátých letech byl výjimečnej a originální tvůrce. Tankový prapor, Bony a klid a Ta naše písnička česká II jsou jeho nejlepšími režijními počiny. A ještě jen malý dodatek : s hudební komedií Ta naše písnička česká z roku 1967 nemá toto drama absolutně nic společného! (02.01.2018)

No tedy!! Na rozdíl od naprosto pitomé jedničky… Klobouk dolů. Mimochodem, jen tak na úvod, ten vtip, z které strany to má ženská nejradši, jsem neznal. Zaujala také citace Kafkova díla „Zámek“. Ta ke snímku hezky „sedla“. Prostě film o vlezdoprdelizmu tehdejších dob se vším všudy. Ano, bylo to tak a ještě horší. Viz například kniha pana Trávníčka "Zlatokopové z Pragokoncertu". Byl to snad on, kdo podstrčil panu Johnovi onen původně čtyřiceti stránkový materiál? V každém případě jsou ve filmu okamžiky silně legrační, ale také silně odpudivé. Herci to zvládli s bravurou, vedle pana Hartla tu byl i skvělý pan Poloczek. Jen velká škoda, že tento snímek autoři (zcela zbytečně) svým názvem vlastně spojili s filmem předchozím. Ostatně v tomto zde se ani tak moc nezpívalo. Možná jsem jej tak trochu nadhodnotil, ale zcela jistě se podívám znovu a pak se uvidí. (05.02.2017)

No špatný to nejni, i když se tam vyskytují dnes zcela zprofanovaná jména John (byl mi vrcholně před "sametem" to svojí konstruktivní kritikou v mezích zákona vrcholně nesympatický už jako prominentní redaktor Mladého světa) a Vít Olmer, který by si asi udělal později líp, kdyby se až zas tak nežinýroval a začal točit to tvrdé porno, přesto tohle ukazuje, jak to v oné době chodilo. Je to sice poněkud přehnané (to jsou Bony a klid taky, i když tady je vidět, jak si autoři s tou svobodou neuměli poradit). Nakonec, Hartl hraje pořád stejně, Poloczek si onoho odporného funkcionáře opravdu užil a jednoho potěší i roličky Lucky Bílé a Evičky Čížkovské.....porovnávat tohle ale třeba s Mášovým Byli jsme to my nelze ani trošku. (28.08.2015)

Na tomto filmu je vidět, že jde více než o ucelený děj o kritiku společenství čerstvě zaniklého. Spíše než příběh sledujeme epizody ze života Jana, který se nejprve složitě smiřuje s okupací, následně se snaží mít svou hrdost, ale časem se zkrátka k ústupkům snížit vlastně musí. Jak už je to u Olmera běžné, narval do filmu plno sexu a film na mě působí takovým neuceleným, neuspořádaným dojmem. Vidíme politikaření i mezi soudruhy napříč, boj o koryta, o moc, o vliv, korupci apod. A když se nad tím tak člověk zamyslí, co se de facto změnilo? Dneska je to v politice totéž, jen komunisté převlékli kabáty a rádoby demokrati se chovají stejně... (14.08.2023)

60% - Tento film jsem viděl už dávno, možná přímo krátce po jeho natočení, ale nějak ve mě neutkvěl. Teď při druhém shlédnutí jsem byl celkem příjemně překvapený. Není to sice žádné veledílo, ale podle mého názoru pěkně rámuje tvorbu Víta Olmera 80. let. I když už bez Oty Kopřivy, stylem snímání i určitou syrovostí odkazuje k nejpovedenějším kusům V. O. - Co je vám doktore, Jako jed a Bony a klid. Dokonce bych řekl, že je to vlastně velmi podobný film jako Bony a klid. Ten ukazoval, jak si mladý kluk zadal se systémem veksláků, ačkoliv ho předtím okradli, tento zase ukazuje, jak si houslista zadal se státním systémem, ačkoliv ten s ním nejprve zametl. Nakonec v obou případech to byli právě oni, kteří dopadli (v danou chvíli) nejhůř. Houslista Jan nakonec přijde prakticky o všechno - o syna, o manželku, o přízeň mocných a nakonec i o housle. Katarze se nekoná. Po tomto filmu už bohužel V. O. přesedlal na jiný žánr a jiný styl a na své filmy z předchozího období už nenavázal. Z herců pak naprosto bez debaty vyniká Bronislav Poloczek, jehož nadutý všemocný funkcionář je dokonalý. (13.08.2014)