Hosté večeře Páně

Víra, která není zatížena blouděním a pochybnostmi, bolestí a ranami, které si člověk zasazuje sám nebo jsou mu zasazeny, je vírou zkaženou a falešnou. Temnota ,která k cestě víry nezbytně patří, pomáhá člověku odbourat modly,které ho svádí a vládnou mu. Skutečná víra je proces , který je stále rozen. A jako každé rození, v bolestech. A to platí i pro tzv.ateismus, který ke své poctivé víře potřebuje mnohem více odvahy věřit na náhodu,než jakékoliv jiné náboženství na Boží existenci. (10.05.2009)

Skepse, pochybnosti, rozčarování, smutek, deprese, chlad - jedna z možných charakteristik Bergmanova snímku HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ. Celý snímek líně tepe v ponurém tempu; vše bez sebemenšího náznaku naděje. Divákovi je tak předloženo těžké a tíživé téma; Bergmanem však natolik dobře zpracované, že je schopno zprostředkovat dostatečně intenzivní prožitek pochybností, životní tíhy a následné skepse. Shrnuto a podtrženo: Nedoporučuji na zahánění chmur. V každém případě však silné existenciální drama, které si zaslouží pozornost každého, kdo se nepídí pouze po onom know-how, ale i po know-why. (22.02.2005)

Může být něco horšího než pastor, který ztratil víru ve své poslání (potažmo rovnou v Boha), nedokáže farníky utěšit ani přijmout jejich lásku? Jistě, pastor, který tohle všechno splňuje, ale přitom (narozdíl od Thomase plného zoufalé prázdnoty) se cítí naprosto v pohodě, protože je to "dobrej, nenáročnej džob". Takového jsem zažil. A pak je ještě hovado, které svého postavení zneužívá k ovládání lidí a manipulaci s nimi. Ale o takových jsou zase jiné filmy. (11.05.2009)

Každý je len človek, napriek všetkým odhodlaniam. A v rámci viery, to platí dvojnásobne. Pánko farárko sa snaží zmieriť s tým, že jeho výsostná poklona všemohúcemu, patrí do starého železa. Odporúčam nesledovať bigotným kresťanom, spolu s náchylnými ateistami. Poklona ale rejžovy, za nestranný pohľad a remeselnú hodnotu. (16.09.2017)

O nadšení pre vieru v Boha, ktoré som spomínal v komentári ku Sasom i en spegel, tu nemôže byť ani reč. Režisér si naopak láme hlavu nad vierou, až to bolí aj diváka. Ja však vnímam druhý diel trilógie v prvom rade ako veľmi vyspelú vzťahovú konverzačku, ktorou v nemalej miere je (odpustite mi túto škatuľku, je to viac ako si pod ňou dnes predstavíte, je to proste Bergman). Napokon nejde o vzťahy bežne vo filmoch prejednávané, ale o tie, ktorých sa držíme napríklad len z pohodlnosti alebo strachu, a navzdory trápeniu. (03.02.2013)